Octogesima adveniens

 

Apoštolský list papeže Pavla VI.

kardinálu Maurici Royovi,

předsedovi Papežské komise Iustitia et pax,

 

k 80. výročí Rerum novarum

ze 14. května 1971

 

 

 

ZVON
ČESKÉ KATOLICKÉ NAKLADATELSTVÍ

PRAHA 1996

 

 


Církevní schválení

České biskupské konference č.,j. 323/96 ze dne 7. května 1996

 

 

Po převodu do elektronické podoby neprošlo korekturou ani schválením.

Připomínky a opravy zasílejte na e-mail

Tento a další dokumenty naleznete na Internetu: www.kebrle.cz/katdocs.htm

 

 

 

 

 

 

 

 

Publikace vychází za podpory Rakouské biskupské konference

© ZVON, České katolické nakladatelství a vydavatelství, spol. s r.o., Praha 1996

ISBN 80–7113–154–7

 

Předmluva

Octogesima adveniens je otevřený apoštolský list papeže Pavla VI. kardinálovi Maurice Royovi při příležitosti osmdesátého výročí encykliky Rerum novarum.

Svatý otec si v něm všímá palčivých problémů lidské civilizace zejména 60. a 70. let 20. století. Souhrnně k nim lze říci asi tolik: Nadměrné soustředění lidí ve městech vytváří osamělost, nový proletariát, nové formy vykořisťování a hrozí vážným narušením stávajících sociálních vztahů. Církev má zvláště starost o tělesně postižené, staré a všechny, kdo žijí na okraji společnosti. Chce je vyhledávat, pomáhat jim, hájit jejich důstojnost ve společnosti, která se v honbě za úspěchem stává nelidskou.

Hromadné sdělovací prostředky jsou stále větší a větší velmocí. Je to spojeno s užitkem, ale i s nebezpečím pro pravý pokrok ve společnosti. Státní moc by měla dbát, aby v oblasti sdělovacích prostředků podporovala ty, kdo obhajují základní práva lidské osoby a lidského společenství, a zabraňovala tomu, co zpochybňuje základní etické hodnoty.

Katolíci by se měli politicky angažovat v demokratických strukturách. Křesťané, díky své víře, mohou demokracii nabídnout správný obraz člověka, a tak jí vtisknout lidskou tvářnost.

Papež upozorňuje na nebezpečí multinacionálních koncernů, které jsou nezávislé na státní autoritě a mohou se proto stát hospodářským a mocenským faktorem, jehož zhoubné následky se projeví v sociální, v kulturní, a dokonce i v politické oblasti.

Pavel VI.. si uvědomuje složitost a rozporuplnost, kulturního a hospodářského rozvoje národů a říká: "Tváří v tvář těmto různým situacím je pro nás obtížné říci nějaké jednoznačné slovo nebo navrhnout řešení, které by mělo všeobecnou platnost. To však není naším úmyslem ani úkolem" (OA, 4). Křesťané však mají ze sociálního učení čerpat "zásady pro způsob myšlení, měřítka posuzování a směrnice pro praxi" (OA, 4).

 

 


Náš ctihodný bratře,

pozdrav a apoštolské požehnání!

 

Úvod

1.           Nadcházející osmdesáté výročí vydání encykliky Rerum novarum, jejíž poselství je ve věci sociální spravedlnosti stále podnětné, nás inspiruje k pronesení některých úvah; činíme tak s úmyslem některé prvky zdůraznit a přidržet se přitom sociálního učení svých předchůdců, vyslovit pravidla a rady, jichž si žádají poměry ve světě, který se stále mění. Vždyť církev putuje s lidstvem a sdílí jeho osud v dějinách. Věnuje se sice hlásání radostné zvěsti o Boží lásce a o spáse, kterou nám přinesl Kristus, ale přitom osvěcuje lidskou činnost světlem evangelia, a pomáhá lidem vykonávat láskyplný Boží úradek a plně uskutečňovat jejich tužby.

Všeobecné volání po větší spravedlnosti

2.           Pozorujeme – a z toho roste naše důvěra –, jak Duch Páně stále koná své dílo v srdcích smrtelníků a všude shromažďuje nové křesťanské obce, které jsou si vědomy svých povinností ve společnosti. Ve všech světadílech, mezi všemi rasami, národy, kulturami, v jakýchkoli životních podmínkách Pán nepřestává povolávat pravé apoštoly evangelia.

Bylo nám na našich nedávných cestách dopřáno se s nimi setkat, obdivovat se jim a povzbuzovat je. Dostali jsme se do blízkosti davů a slyšeli jsme jejich požadavky a volání, známky bídy a zároveň naděje.

Tehdy před námi v novém světle vyvstaly závažné otázky, o nichž se v naší době jedná – specifické pro každou zemi, přesto však společné celému společenství lidí; lidé se totiž ptají na svou budoucnost, na směr a smysl probíhajících proměn. Existují zásadní rozpory v hospodářském, kulturním a politickém rozvoji národů: vedle zemí plně industrializovaných jsou jiné dosud ve stadiu výlučně agrárního hospodářství; vedle zemí, které se těší blahobytu, strádají jiné hladem; vedle národů s vysokou kulturní a vzdělanostní úrovní se jiné teprve snaží odstranit negramotnost. Odevšad se ozývá touha po větší spravedlnosti a po lépe zajištěném míru při vzájemném respektování lidí a národů.

Různé situace křesťanů ve světě

3.           Křesťané se tak dobrovolně nebo nuceně ocitají v rozmanitých situacích podle zemí, společenského zřízení a kulturních formací. Někde jsou umlčeni, podezíráni, je s nimi zacházeno takřka jako s lidmi druhé kategorie a v totalitním politickém systému trpí omezováním svobody. Jinde jsou nepatrnou menšinou a jejich hlas lze sotva slyšet. V dalších státech, kde má církev uznávané a mnohdy veřejnoprávně zajištěné postavení, spolupociťuje nárazy krize, které otřásají společností, a někteří její členové jsou v pokušení sáhnout k radikálním a násilným krokům, od nichž si slibují obrat k lepšímu. Zatímco někteří, bez ohledu na současné nespravedlnosti, podporují stávající řád, jiní se nechávají svést revolučními hesly, která jim slibují neuskutečnitelnou vizi definitivně lepšího světa.

4.           Tváří v tvář těmto různým situacím je pro nás obtížné říci nějaké jednoznačné slovo nebo navrhnout řešení, které by mělo všeobecnou platnost. To však není naším úmyslem ani úkolem. Je věcí křesťanských společenství; aby objektivně rozebrala situaci své země, osvětlila ji světlem neměnného učení evangelia a aby čerpala zásady pro způsob myšlení, měřítka posuzování a směrnice pro praxi ze sociální nauky církve z nauky, která byla vypracována v průběhu dějin a zejména v tomto průmyslovém období, totiž od historického data, kdy Lev XIII. vydal své poselství o "dělnické otázce". Právě dnes máme čest a potěšení oslavit jeho výročí. Na těchto křesťanských společenstvích je, aby – s pomocí Ducha svatého, ve spojení s příslušnými biskupy a v dialogu s ostatními křesťanskými bratřími a všemi lidmi dobré vůle – rozeznala, jaké kroky udělat a jaká opatření přijmout, aby došlo ke společenským, politickým a hospodářským přeměnám, které jsou, jak je vidět, nezbytně nutné a neodkladné.

Při svých snahách o takové reformy mají v sobě křesťané především obnovit důvěru v působivost evangelia a ve svébytnost jeho požadavků. Evangelium totiž nezastaralo proto, že bylo hlásáno, napsáno a uvedeno do praxe ve zcela odlišných společensko-kulturních podmínkách. Jeho učení a napomenutí, doplněná staletou živou zkušeností křesťanské tradice, jsou ve vztahu k obrácení a k pospolitému životu pořád nová. Evangelium nesmí však být využíváno ve prospěch časných cílů tak, že by se zatemnilo jeho poselství všeobecné a věčné.[1]

Specifické poselství církve

5.           Ve zmatcích a nejistotách tohoto času je v silách církve hlásat zvláštní poselství, být lidem oporou v jejich snahách o to, aby mohli vzít budoucnost do svých rukou a utvářet ji podle svých plánů. Od té doby, co encyklika Rerum novarum naléhavě a rozhodně pranýřovala nedůstojné postavení dělníků v rodící se průmyslové společnosti, vyvolal historický vývoj další předměty a otázky sociální spravedlnosti, jak to vyhlásily také encykliky Quadragesimo anno[2] a Mater et Magistra[3].

Také nedávný ekumenický koncil se snažil vytyčit palčivé otázky, zvláště v pastorální konstituci Gaudium et spes. Já jsem tyto směrnice dále rozvinul v encyklice Populorum progressio: "Nejvíc dnes záleží na tom, aby si všichni s jistotou uvědomili, že sociální otázka nabyla světových rozměrů."[4] "Církev si uvědomila, že požadavky evangelijního poselství jí ukládají povinnost dát se do služeb lidí, pomáhat jim uchopit tento závažný problém v celé jeho šíři a přesvědčit je, že v tomto rozhodujícím okamžiku dějin je naléhavě nutná solidární akce všech."[5]

Tato povinnost, jíž jsme si hluboce vědomi, nás dnes přivádí k předložení některých myšlenek a návrhů, vyvolaných rozsáhlými problémy dnešního světa.

6.           Ostatně, bude věcí příští biskupské synody, aby podrobněji promyslela a hlouběji prozkoumala poslání církve vzhledem k závažným otázkám, které dnes klade spravedlnost ve světě. Avšak dnešní výročí encykliky Rerum novarum nám dává vítanou příležitost, abychom se tobě, ctihodný bratře, jako předsedovi naší komise Iustitia et pax a Rady pro laiky, svěřili se svými starostmi a myšlenkami o tomto problému. Velice si přejeme, abychom tímto způsobem také povzbudili příslušné orgány Apoštolského stolce, které usilovně napomáhají činnosti církve ve prospěch člověka.

Rozsáhlost současných změn

7.           Nezapomínáme sice na trvalé problémy, kterými se zabývali už naši předchůdci, ale naším cílem je upozornit na další otázky, které svou naléhavostí, rozsáhlostí a komplexní povahou mají být středem zájmu křesťanů v nastávajících letech. Křesťané se mají spolu s ostatními lidmi snažit, aby vyřešili tyto nové problémy, které ohrožují samotnou budoucnost lidstva. Sociální problémy, které vznikají v moderním hospodářství, člověk a jeho situace ve výrobním procesu, spravedlivá směna statků a rozdělování bohatství, smysl a význam zvyšování životních potřeb, spoluodpovědnost – to vše musíme uvést do širších souvislostí nové civilizace. Při současných, tak hlubokých a rychlých změnách objevuje člověk stále sama sebe a táže se po smyslu svého vlastního bytí a existence lidstva. Váhá vzít si poučení z minulosti, považuje ji za překonanou a příliš odlišnou. Nicméně chápe, že jeho budoucnost je právě tak nejistá jako vratká, a potřebuje ji osvítit trvalými, věčnými pravdami. Zajisté ho přesahují, avšak pokud upřímně chce, může sám nalézt jejich stopy.[6]

I. Nové sociální problémy

Urbanizace

8.           Závažným jevem, který nás dnes obzvlášť upoutává, je urbanizace, a to právě tak v zemích průmyslových jako rozvojových. Po dlouhých staletích se oslabuje civilizace zemědělská. Věnuje se ostatně dostatečná pozornost úpravě a zlepšení života venkovanů? Jejich nízké a leckdy žalostné hospodářské podmínky zapříčiňují odliv do předměstí, kde dochází ke skličujícímu nahromadění lidí a kde nenacházejí ani zaměstnání, ani přístřeší.

Tento trvalý útěk z venkova, růst průmyslu, nepřetržitý populační růst, přitažlivost velkoměst vedou ke koncentraci obyvatelstva, jejíž rozsah si stěží dokážeme představit. Už se mluví o "megalopoli", veleměstě, které budou obývat desítky milionů obyvatel a více. Jsou ovšem také města, jejichž rozlehlost zajišťuje vyváženější hustotu obyvatelstva; jsou s to poskytnout zaměstnání silám, které pokrok uvolní ze zemědělství, a umožňují humánní životní prostředí, takže se zabrání proletarizaci a přílišné koncentraci obyvatel.

9.           Nadměrný růst měst je doprovodným jevem expanze průmyslu, ale nesměšuje se s ní. Industrializace, založená na technických výzkumech a na přeměnách přírody, jde nezadržitelně svou cestou a dokazuje svou tvůrčí sílu. Zatímco některé podniky zvyšováním výroby nebo slučováním s jinými rostou, jiné bankrotují nebo se přemísťují. Tím vytvářejí nové společenské problémy: nezaměstnanost v některých oborech nebo krajích, potřebu rekvalifikace a mobility osob, ustavičné zapracovávání zaměstnanců, nerovnost podmínek v různých průmyslových odvětvích. Neomezená soutěž, využívající moderní sdělovací prostředky k propagaci, chrlí na trh neustále nové výrobky a snaží se zlákat spotřebitele, kdežto stará průmyslová zařízení, dosud provozuschopná, se stávají zbytečnými. Zatímco většina obyvatelstva nemůže dosud uspokojit své základní potřeby, orientují se výrobci na to, jak vytvořit potřeby nadbytečné. Můžeme se tedy právem tázat, zda člověk přes všechny své vymoženosti neobrací ovoce své práce sám proti sobě. Když si zajistil potřebnou vládu nad přírodou[7], nestává se nyní otrokem předmětů, které vyrábí?

Křesťané ve městě

10.       Není vznik městské civilizace, doprovázený vzestupem industrializace, ve skutečnosti opravdovou výzvou pro inteligenci člověka, pro jeho organizační schopnosti, pro jeho předvídavost? V průmyslové společnosti převrací urbanizace navyklé způsoby života a tradiční instituce, v nichž se obvykle život odvíjel: rodinu a sousedské vztahy, ba i sám rámec křesťanského společenství. Člověk zakouší novou osamocenost, nikoli vůči nepřátelské přírodě, o jejíž ovládnutí se staral po věky, nýbrž v anonymním davu, který ho obklopuje a v němž se cítí jako cizinec. Urbanizace, bezpochyby nevratná etapa ve vývoji lidské společnosti, staví člověka před nesnadné problémy: jak udržovat růst měst v mezích, jak města organizovat, jak podnítit aktivity obyvatel pro blaho všech. Při tomto nezřízeném růstu měst se rodí noví proletáři. Usazují se v centrech měst, odkud se boháči stále více vystěhovávají. Táboří i na periferiích, opasku bídy, který v dosud mlčenlivém protestu obkličuje příliš křiklavý přepych konzumních měst s jejich rozhazovačností. Město, místo aby napomáhalo bratrskému setkávání a vzájemné pomoci, produkuje třídní protiklady a odcizení. Vede k novým formám vykořisťování a nadvlády, při nichž někteří spekulují s potřebami druhých a nedovoleně z nich těží. Za fasádami se skrývá mnoho bídy, o které nevědí ani nejbližší sousedé. Jiné podoby bídy jsou zjevné – ty, v nichž člověk odvrhuje svou důstojnost: přestupky, kriminalita, drogy, tzv. erotismus.

11.       Slabší občané se však střetávají s životními podmínkami, v nichž dochází k odlidštění, otupuje se svědomí a poškozuje se instituce rodiny. Těsné soužití v hromadných ubytovnách nenechává ani minimum domácího soukromí. Mladé domácnosti, marně čekající na slušný byt za dostupnou cenu, ztrácejí naději, čímž může být ohrožena i jejich jednota. Mládež utíká od příliš těsného domácího krbu a hledá si náhradu v nekontrolovatelných společnostech a přátelstvích na ulicích. Je vážnou povinností odpovědných činitelů, aby se s maximálním úsilím snažili zvládnout tento proces a dát mu správný směr.

Je naléhavě nutné obnovit na úrovni ulice, čtvrti nebo obce společenské prostředí, v němž by mohl člověk najít to, co může uspokojit spravedlivé potřeby rozvoje jeho osobnosti. Je nutné vytvořit obecní a farní střediska duševního odpočinku a dalšího vzdělávání, a přitom zachovat mnohotvárnost sdružování; dále domovy pro důstojný odpočinek, pro jednání a pro různá náboženská společenství. Každý by tu mohl uniknout izolovanosti a najít příležitost k navázání bratrských vztahů.

12.       Je tu povinnost, na níž mají mít křesťané účast: budovat města jako místa, kde žijí lidé a jejich rozšířená společenství; vytvářet nové sousedské a mezilidské vztahy; vymýšlet specifické způsoby možnosti uplatnění sociální spravedlnosti; usilovat, aby se všichni ujali péče o kolektivní budoucnost, která podle všeho očekávání nebude lehká. Lidem neúnosně nahromaděným v městských aglomeracích je nutné přinést poselství naděje prostřednictvím žitého bratrství a příkladem zjevné spravedlnosti. Ať křesťané, vědomi si této nové povinnosti, neklesají na mysli před nezměrnými a beztvářnými městy. Ať si spíše vzpomenou na proroka Jonáše, jak dlouho běhal velkoměstem Ninive, aby v něm hlásal radostnou zvěst o Božím milosrdenství, a opíral se ve své slabosti jedině o sílu slova všemohoucího Boha. V bibli je opravdu město často místem hříchu a pýchy, která člověka osměluje, aby si zařídil život bez Boha, a dokonce se proti němu vzepřel. Je ale také Jeruzalémem, městem svatým, místem setkání s Bohem, příslibem města, které sestupuje z nebe.[8]

Mládež

13.       Městský život a změny, které vyvolala průmyslová revoluce, staví do popředí otázky, které dosud nebyly chápány zcela správně. Jaké místo budou mít například v tomto rodícím se světě ženy a mladí lidé?

Dialog mezi mládeží a staršími je dnes opravdu po všech stránkách složitý. Mladí planou horlivostí změnit svět a jsou plni vnitřní nejistoty vůči tomu, co jim přinese budoucnost. Kdo by chtěl přehlédnout, že zde může dojít k vážným konfliktům, k neshodám v soužití a útěku před vzájemnými povinnostmi, dokonce i v kruhu rodiny, ba že se zpochybňuje uplatňování autority, výchova k zodpovědnosti, předávání hodnot a pevného přesvědčení, tedy věcí, které se všechny hluboce dotýkají základů samotné společnosti?

Místo ženy

V mnoha zemích se již silně naléhá – někdy je to dokonce bouřlivě požadováno – zákonnými ustanoveními zrušit neoprávněné znevýhodňování ženy vůči druhému pohlaví a přiznat jí rovnoprávnost, plně odpovídající její důstojnosti. Nemluvíme o oné falešné rovnosti, která by popírala rozdíly stanovené samotným Stvořitelem a byla by v rozporu s hlavní úlohou ženy v rodině i ve společnosti. Vývoj zákonodárství naopak bude třeba usměrnit ve smyslu ochrany jejího přirozeného povolání, současně s uznáním její nezávislosti jakožto osoby a její rovnoprávné účasti na životě kulturním, hospodářském, společenském a politickém.

Pracující

14.       Církev na posledním ekumenickém koncilu slavnostně potvrdila: "Lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem i cílem všech společenských institucí."[9] Každý člověk má právo na práci, na možnost rozvíjet své schopnosti a svou osobnost při výkonu svého povolání, na spravedlivou odměnu, která by umožnila "jemu a jeho rodině vést slušný život po stránce hmotné, společenské, kulturní a duchovní"[10], a právo na pomoc v nemoci nebo ve stáří.

I když všechny demokratické státy zásadně připouštějí sdružování v odborech na obranu těchto práv, nejsou přesto vždycky přístupné jeho uplatňování. Význam odborů je jistě velký: jejich úkolem je totiž zastupovat různé kategorie pracujících, podporovat jejich legitimní spojené úsilí o hospodářský rozvoj společnosti a rozvíjet jejich smysl pro vlastní odpovědnost za obecné blaho. Činnost odborů není ovšem bez obtíží. Někde může vzniknout pokušení těžit z pozice síly a vnucovat, zejména pomocí stávky – kterou je jako nejzazší obranný prostředek rozhodně nutno pokládat za oprávněnou – podmínky příliš těžké pro celkové hospodářství, a tím i pro společnost, anebo pokušení prosazovat požadavky vyloženě politické. Zvláště když jde o veřejné služby, nutné pro každodenní život celého společenství, musí se umět náležitě posoudit mez, za kterou je škoda způsobená společnosti již nepřípustná.

Oběti změn

15.       Bylo už zkrátka dosaženo takového pokroku, aby se mohla vnést do lidských vztahů větší spravedlnost a větší účast na odpovědných funkcích. Ale v této rozsáhlé oblasti zbývá ještě mnoho vykonat. Proto je zapotřebí dále usilovně uvažovat, hledat a zkoušet. Jinak bychom zůstali pozadu za oprávněnými nároky pracujících, nároky, které nabývají na závažnosti tou měrou, jakou se rozvíjí jejich vzdělání, vědomí jejich důstojnosti a síla jejich organizací.

Zaslepené sobectví a vládychtivost jsou pro člověka stálým pokušením. Proto je nutné čím dál tím jasnější rozlišování, abychom dovedli postihnout vznikající nespravedlivé situace hned u kořene a zavádět postupně právní řád, který bude odstraňovat stále více nedostatků. Opravdu, zaměříme-li se na změny vyvolané industrializací, které vyžadují rychlé a neustálé přizpůsobování, snadno rozeznáme, že poškozených přibývá, a chtějí-li se ozvat, platí jejich hlas stále méně.

K těmto novým "chudým" – lidem tělesně postiženým a se sníženou schopností zapojit se do společnosti, starým a z různých důvodů na okraji společenského života – obrací církev svou pozornost. Chce je vyhledávat, chce jim pomáhat, bránit jejich místo a jejich důstojnost v lidském společenství, které se nelítostným soutěžením a touhou po úspěchu jakoby úplně odlidštilo.

Diskriminace

16.       K těm, jimž se děje bezpráví – i když tento jev není bohužel nový –, musíme připočítat lidi, kteří jsou právně nebo fakticky diskriminováni pro svou rasu, původ, barvu, kulturu, pohlaví nebo náboženství.

Otázka rasové diskriminace je dnes předmětem zvýšené pozornosti, protože vyvolává napětí jak uvnitř jednotlivých zemí, tak i na úrovni mezinárodní. Tendenci udržovat nebo zavádět zákonodárství nebo chování, které je soustavně založeno na rasových předsudcích, lidé právem považují za neospravedlnitelnou a odmítají ji jako nepřípustnou. Příslušníci lidské rodiny mají totiž stejnou přirozenost, a tím sdílejí také stejnou důstojnost se stejnými právy a stejnými základními povinnostmi, jakož i povolání ke stejnému nadpřirozenému určení. Ve společné vlasti si mají být všichni před zákonem rovni, mají mít rovnoprávný přístup k životu hospodářskému, kulturnímu, politickému a společenskému i ke spravedlivému podílu na národním bohatství.

Právo na vysídlení

17.       Myslíme také na obtížnou situaci velkého počtu dělníků, kteří se odstěhovali do zahraničí, a protože tam jsou cizinci, obtížněji prosazují svá práva, bez ohledu na to, že jsou skutečným přínosem pro hospodářství národa, který je přijal. Je vůči nim třeba naléhavě překonat úzkoprsý nacionalistický postoj a vytvořit pro ně právní statut, který by uznával právo na vystěhování, napomáhal jejich začlenění do společnosti, usnadňoval jim postup v zaměstnání a umožňoval jim získat odpovídající ubytování, kam by se k nim mohly případně přistěhovat jejich rodiny.[11]

Do této kategorie patří i lidé, kteří opouštějí svou vlast, aby hledali práci, utekli před přírodní pohromou nebo před nezdravým životním prostředím, a někde jinde pak musí žít jako vyhnanci.

Je povinností všech, a zvláště křesťanů[12], aby energicky pracovali na nastolení bratrství všech národů. Vždyť to je nutno pokládat za nezbytnou základnu pro opravdovou spravedlnost a podmínku trvalého míru: "Nemůžeme se však obracet v modlitbě k Bohu, Otci všech, jestliže odmítáme chovat se bratrsky k některým lidem, stvořeným podle Božího obrazu. Postoj člověka k Bohu Otci a postoj člověka k jeho bratřím lidem tak těsně souvisí, že Písmo praví: 'Kdo nemiluje, Boha nepoznal' (1 Jan 4,8)."[13]

Vytvářet pracovní příležitosti

18.       S demografickým růstem, hlavně u mladých národů, vzroste v příštích letech počet lidí, kteří nenalézají práci a jsou donucováni k bídě a k příživnictví; ledaže by spásný převrat ve svědomí lidí vyvolal všeobecné hnutí solidarity, které by podporovalo účinnou investiční politiku a organizaci výroby a obchodu a v neposlední řadě i vhodný vzdělávací program. Víme, jakou pozornost věnují těmto problémům mezinárodní organizace, a velmi si přejeme, aby po prohlášeních jejich členů brzy následovaly skutky.

Znepokojuje nás, když v této oblasti zjišťujeme jakýsi fatalismus, který se zmocňuje odpovědných politiků. Tento fatalismus vede mnohdy k maltuziánským řešením, vychvalovaným horlivou propagandou: řešení podporující antikoncepci a potraty. Za tohoto kritického stavu musíme naopak se vší vážností prohlásit, že rodina, bez níž neobstojí žádná společnost, má právo na pomoc, která jí zajistí podmínky k zdravému rozvoji. "Není pochyb," připomněli jsme v encyklice Populorum progressio, "že veřejná moc v mezích své pravomoci smí zasahovat, provádět vhodnou osvětovou činnost a realizovat vhodná opatření, pokud jsou ve shodě s požadavky mravního zákona a zachovává se spravedlivá svoboda manželů. Bez nezcizitelného práva na manželství a na potomstvo neexistuje opravdová důstojnost člověka."[14]

19.       Jistě nikdy nebyli lidé přiváděni k vymýšlení sociálních programů zjevněji než v naší době. Proto je zcela nezbytné věnovat této činnosti důvtip i finanční prostředky v míře, v jaké se vynakládají na zbrojení a technický výzkum. Opomíjí-li člověk příležitosti k zásahům a nepředvídá-li včas výskyt nových sociálních problémů, pak se jednou vyhrotí víc, než aby bylo možno doufat v jejich pokojné řešení.

Hromadné sdělovací prostředky

20.       Mezi největšími změnami naší doby nechceme přejít mlčením den ode dne rostoucí úlohu hromadných sdělovacích prostředků a jejich vliv na smýšlení, informovanost, na proměny lidských institucí i samotné společnosti. Mají zcela jistě mnoho kladných stránek. Pomocí nich se k nám dostávají téměř okamžitě informace z celého světa. Ony vytvářejí kontakty, jež překlenují všechny vzdálenosti. Podněcují i společné zájmy a umožňují rozsáhlejší šíření výuky a účast na vyšších kulturních statcích. Nicméně tyto hromadné sdělovací prostředky dospívají svým vlastním působením k tomu, že představují novou velmoc. Jak bychom se tedy neměli ptát na skutečné držitele této moci, na to, jaké sledují cíle a jaké prostředky k tomu používají, a konečně na ohlas jejich působení, pokud jde o uplatňování osobních svobod, o oblast politickou a ideologickou, o život sociální a hospodářský i o kulturu? Lidé, kteří mají v rukou tuto moc, mají velkou mravní zodpovědnost za pravdivost informací, které šíří, za požadavky a reakce, které vyvolávají, za hodnoty, které předkládají. A ještě více: pomocí televize se otvírá originální způsob poznání; s ní se rýsuje nový věk lidské kultury: civilizace obrazu.

Veřejná moc nesmí přirozeně ignorovat ani rostoucí vliv hromadných sdělovacích prostředků, ani přednosti nebo rizika, jaká s sebou nese jejich užívání pro opravdový rozvoj a pokrok společnosti.

Z toho důvodu jí přísluší, aby zastávala svou funkci služby obecnému blahu, aby povzbuzovala konstruktivní akce a podporovala jednotlivce i skupiny v jejich činnosti na obranu základních práv osoby a lidského společenství. Na druhé straně musí pomocí vhodných opatření pečovat, aby se nepropagovalo nic, co by poškozovalo společné dědictví životně důležitých hodnot, na nichž se zakládá pravý rozvoj společnosti.[15]

Životní prostředí

21.       Zatímco se takto mění obzor člověka již podle obrazů, jaké jsou mu vybírány a předváděny, je možno pociťovat ještě jinou přeměnu, jež je právě tak dramatickým jako neočekávaným důsledkem lidské činnosti. Lidé si náhle uvědomují: neuváženým vykořisťováním přírody riskují, že ji zničí a že se sami stanou obětí tohoto hanobení. Ale nejen životní prostředí se stále zhoršuje (znečištění a odpady, nové nemoci, absolutní ničivá síla); ani lidské společenství již člověk neovládá, a tak si může vytvořit pro zítřek životní podmínky, které pro něj budou naprosto nesnesitelné. Jde o rozsáhlý společenský problém, který se týká celé lidské rodiny.

K těmto novým výhledům musí křesťané obrátit pozornost, aby spolu s ostatními lidmi převzali odpovědnost za osud, od nynějška společný.

II. Základní nároky a myšlenkové proudy

22.       V téže době, kdy vědeckotechnický pokrok zásadně proměňuje tvářnost pozemského sídla člověka, přináší nové způsoby myšlení, práce, zacházení s věcmi, uzavírání nových mezilidských vztahů, projevuje se v těchto nových souvislostech dvojí tendence, tím silnější, čím víc se rozvíjí informovanost člověka a jeho výchova. Je to nárok na rovnost a nárok na spolurozhodování – dvě formy důstojnosti člověka a jeho svobody.

Výhody a omezenost právního uznání

23.       V tom, aby se tyto dvě tendence uskutečnily a byly začleněny do společenských struktur, bylo už dosaženo pokroku. Byla vyhlášena lidská práva a mezinárodními dohodami započato s uplatňováním těchto práv.[16] Přesto stále ožívá nespravedlivá diskriminace – rasová, kulturní, náboženská, politická. Skutečně, lidská práva jsou stále ještě příliš často málo uznávána, ne-li pošlapávána, nebo je jejich respektování čistě formální. V mnoha případech se nové zákony vytvářejí později, než vyžadují dané poměry. Takové zákony, jakkoli jsou nezbytné, k nastolení vztahů založených na spravedlnosti a rovnosti nedostačují. Když nám evangelium přikazuje lásku, učí nás na prvním místě ohledu k chudým a k jejich zvláštnímu postavení ve společnosti: zámožnější se mají zříci některých svých práv a štědřeji svými prostředky pomoci druhým. Vskutku, jestliže při veškerých právních předpisech chybí hlubší smysl pro úctu a službu bližnímu, pak i občanská rovnost před zákonem bude moci sloužit jako výmluva pro očividně nespravedlivé diskriminace, pro stálé vykořisťování, ba přímo pohrdání druhými. Bez obnovení výchovy k solidaritě může být jednostranné zdůrazňování rovnosti před zákonem příležitostí k přepjatému individualismu, v němž se každý domáhá jen svých práv na úkor obecného blaha.

Kdo by neviděl, jakým stěžejním přínosem je v této oblasti křesťanské smýšlení, které ostatně vyhovuje nejniternější touze člověka být milován? "Láska k člověku zaujímá v pozemských hodnotách první místo, zajišťuje mír jak sociální, tak mezinárodní tím, že hlásá všeobecné bratrství." [17]

Politická společnost

24.       Zmíněný dvojí požadavek – rovnosti a spolurozhodování – směřuje k určitému typu demokratické společnosti. Předkládají se sice různé její modely, některé byly i vyzkoušeny, ale žádný plně neuspokojuje, takže na rozhraní ideologií a praktické zkušenosti se stále bádá. Křesťané jsou povinni účastnit se tohoto hledání, tak jako budování a politického života společnosti. Člověk jako bytost společenská buduje svůj osud v řadě partikulárních společenství, která volají po svém završení a po nutné podmínce svého rozvoje, to jest po společenství širším, všeobecném, po společenství politickém. Každá činnost jednotlivců musí být podřízena tomuto obsáhlému společenství: jen tak bude zaměřena k obecnému blahu.[18] Jinými slovy: je důležitá výchova k politickému životu, která má jednotlivci zprostředkovat znalost jeho práv a navíc připomíná nerozlučnou souvislost mezi vlastními právy a povinnostmi jednoho vůči druhému. Vědomí povinnosti a její plnění je zase podmíněno sebeovládáním, přijetím odpovědnosti i mezí v uplatňování svobody jednotlivce i partikulárních společenství.

25.       Politická činnost – je nutno zdůrazňovat, že jde o činnost, a ne o ideologii? – se má opírat o projekt společnosti, který je v sobě uzavřený, jak pokud jde o opatření, jichž má používat, tak v myšlenkové koncepci, a je založen na obsáhlé představě o povolání člověka a mnohotvárnosti, v níž se právě toto povolání ve společnosti projevuje. Nenáleží státu ani politickým stranám, které by se orientovaly samy na sebe, snažit se vnucovat nějakou ideologii prostředky, které by ústily v diktaturu ducha, nejhorší ze všech diktatur. Kulturním a náboženským společenstvím – bez újmy na svobodě jejich členů, bez jakékoliv myšlenky na vlastní užitek a bez sektářství – přísluší, aby ve společnosti nezištně a svými vlastními cestami podněcovaly a rozvíjely pevná přesvědčení o podstatě, původu a cíli člověka a společnosti.

V této souvislosti je vhodné připomenout zásadu, kterou znovu vyslovil 2. vatikánský koncil: "Pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a zároveň mocně."[19]

Ideologie a lidská svoboda

26.       Proto křesťan, který při politické činnosti, chápané jako služba druhým, chce žít podle své víry, nemůže se hlásit k ideologickým systémům, které se radikálně nebo v podstatných bodech příčí jeho víře a jeho pojetí člověka. Jinak by si protiřečil. Nemůže se tudíž hlásit k ideologii marxistické, k jejímu ateistickému materialismu, k její dialektice násilí a k způsobu, jak utápí individuální svobodu v kolektivu a upírá jakoukoli transcendentnost člověku a jeho osobní i kolektivní historii. Stejně tak nesmí křesťan přitakávat ani ideologii liberální, která tvrdí, že vyzdvihuje individuální svobodu, když ji vymaňuje z jakýchkoliv normativních omezení, podněcuje ji jen k hledání zisku a moci a považuje sociální vztahy za téměř samočinné výsledky soukromé iniciativy jednotlivce, a ne za cíl a hlavní znak, který je měřítkem hodnoty správně uspořádané společnosti.

27.       Je zapotřebí zdůrazňovat možnou dvojznačnost každé takové společenské ideologie? Buď zužuje praktickou státní nebo sociální politiku na to, že je pouze aplikací nějaké abstraktní, čistě teoretické ideje, nebo se teorie stává pouhým nástrojem ve službě činnosti, pouze jakýmsi strategickým prostředkem. Nehrozí v obou případech člověku odcizení? Křesťanská víra tyto ideologie jistě převyšuje, a v některých částech je vůči nim protikladná, a to v té míře, v jaké uznává Boha, jenž všechno přesahuje a všeho je tvůrce, jenž prostřednictvím všech úrovní stvoření volá a oslovuje člověka, obdařeného svobodou a vázaného jistými povinnostmi.

28.       Je také nebezpečné zcela se přidat k některé ideologii, která nespočívá na pravé a úplné nauce, utíkat se k ní jako k poslednímu a dostatečnému vysvětlení všeho, dělat si novou modlu a podřizovat se tak, často nevědomky, jejímu totalitnímu a donucovacímu charakteru. Někteří si myslí, že v takovéto ideologii nalézají ospravedlnění pro své, třebas i násilné, jednání, vidí v ní přiměřené naplnění své velkodušné touhy po službě. Tato touha jistě zůstává, ale nechává se pohltit ideologií, která se sice snaží nabízet cesty k osvobození člověka, ale končí jeho zotročením.

29.       Jestliže dnes začínají odborníci mluvit o ústupu takovýchto ideologií, může to snad být příležitostí k otevření se křesťanskému náboženství, které vyniká transcendencí a solidností. Ale může také dojít k ještě rychlejšímu sklouzávání do nové formy pozitivismu: technika totiž je už rozšířena tak dlouho a v tolika oblastech, že se nahlíží jako hlavní podmínka lidského konání, jako převažující životní návyk, ba dokonce jako jistý způsob mluvy; nikdo se však doopravdy neptá, co technika znamená.

Dějinná hnutí

30.       Avšak vedle tohoto pozitivismu, který si na člověku všímá jen jedné stránky nebo jednoho rozměru – jakkoli je dnes známo, že ten rozměr je důležitý –, a tím ho mrzačí, má křesťan při svém jednání před očima několik dějinných hnutí, která vyšla z minulých ideologií, ale zčásti se od nich odlišují. Už náš předchůdce Jan XXIII. ukazuje v encyklice Pacem in terris, že mezi hnutími je možno rozlišovat: "Je zcela namístě striktně rozlišovat mylné filozofické nauky o přírodě, o původu, smyslu a cíli vesmíru od určitých hnutí a směrů, které mají cíle hospodářské, sociální, kulturní a politické, přestože tato hnutí z oněch mylných nauk vycházela a byla jimi inspirována. Nauky jednou vypracované a stanovené zůstávají stále tytéž, kdežto ona hnutí se chovají podle neustále se měnících dějinných situací, a proto nezbytně podléhají jejich vlivům. A konečně: kdo může říci, že na těchto hnutích, pokud odpovídají požadavkům spořádaného rozumu a tlumočí oprávněné touhy lidské osoby, není též něco dobrého, co si zasluhuje uznání?"[20]

Přitažlivost socialistických proudů

31.       Dnes jsou křesťané přitahováni socialistickými ideologiemi a jejich různými podobami, které během doby vznikly. Snaží se rozpoznávat v nich jisté tužby, které v sobě sami nosí na základě své víry. Cítí se zapojeni do tohoto historického proudu a chtějí v něm být činní. Avšak podle toho, o který světadíl a o kterou kulturu jde, má tento historický proud pod stejným názvem různou podobu, i když častěji byl a zůstává inspirován ideologiemi neslučitelnými s vírou. Tady musíme pozorně rozlišovat. Příliš často mají totiž křesťané přitahovaní socialismem sklon ho v obecné rovině idealizovat: socialismus se pak stává vůlí k spravedlnosti, k solidaritě a k rovnosti. Kromě toho nechtějí nic vědět o donucovacích metodách v dějinách socialistických hnutí, která jsou nadále závislá na původních ideologiích. Mezi rozličnými variantami, v nichž se socialismus hlásá velkodušné úsilí o nalezení spravedlivější společnosti, historická hnutí s politickou organizací a politickým cílem, ideologie, která si osobuje nárok, že poskytuje úplný a naprosto samostatný pohled na člověka –, je třeba rozlišovat, abychom se podle daných okolností správně rozhodli. Nicméně rozlišování nesmí směřovat k tomu, aby byly tyto varianty pokládány za úplně oddělené a nezávislé. Musí se jasně označit konkrétní pouto, které mezi nimi existuje pro jejich původ. Tento průhled křesťanům umožní, aby uvážili, jaký stupeň angažování na této cestě je možný, aby zůstaly nedotčeny hodnoty jako svoboda, vědomí povinnosti a otevřenost pro duchovní věci, které jsou zárukou plného rozvoje člověka.

Historický vývoj marxismu

32.       Jiní křesťané se dokonce ptají, jestli historický vývoj marxismu již neopravňuje k určitému sblížení. Pozorují jistý rozklad marxismu, který se dosud prezentoval jako jednotná ideologie, jež chce vysvětlovat člověka i svět na základě vývojové teorie, a tudíž ateisticky. Kromě ideologického střetávání, které veřejně rozděluje různé směry marxismu-leninismu při výkladu myšlenek zakladatelů, a mimo otevřené rozpory mezi státními systémy, které se dnes na marxismus odvolávají, dělají někteří rozdíly i mezi různými variantami marxismu.

33.       Podle některých je stále podstatou marxismu aktivní třídní boj. Protože mají zkušenost neustálé, čím dál krutější nadvlády a vykořisťování, domnívají se, že marxismus je pouhý boj, mnohdy zcela bez dalších cílů, boj, který je třeba trvale udržovat při životě, a dokonce ho stále vyvolávat. Pro jiné je v popředí vykonávání politické a hospodářské moci pod vedením jediné politické strany, která o sobě tvrdí, že jako jediná je výrazem a zárukou obecného blaha, ale přitom odnímá jednotlivcům i ostatním skupinám veškerou pravomoc k jednání a rozhodování. Podle dalších – za třetí je marxismus, ať už je u moci či nikoli, socialistická ideologie, která má za základ historický materialismus a popření všeho transcendentního. Jiní jej konečně uvažují v podobě umírněnější a pro moderního člověka lákavější: jako exaktní vědeckou metodologii, která s vysokou přesností bádá o sociální a politické realitě, jako racionální a dějinami vyzkoušené pojítko mezi teoretickým poznáním a praxí revoluční přeměny. Ačkoliv tento typ analýzy nadhodnocuje některá hlediska reality na úkor ostatních a vykládá je v závislosti na ideologii, poskytuje přece jen některým lidem – spolu s pracovním nástrojem – anticipované přesvědčení k jednání pod záminkou, že vědeckým způsobem rozluští hybné síly pokroku lidské společnosti.

34.       Je tedy možné rozlišit v marxismu, tak jak je konkrétně v životě praktikován, tato různá hlediska a z nich vyplývající otázky pro rozhodování i jednání křesťanů. Bylo by však klamné a nebezpečné zapomínat pro to, jaké vnitřní pouto je v jejich základu spojuje, přijímat prvky marxistické analýzy a nebrat v úvahu jejich vztah k ideologii, podílet se na praxi třídního boje a kladně přijímat jeho marxistický výklad, a přehlížet, že tato praxe vede k násilné a totalitní společnosti.

Liberální ideologie

35.       Na druhé straně jsme svědky obnovení takzvané ideologie liberální (liberalistické). Tento proud se uplatňuje buď ve jménu hospodářské účinnosti, nebo na obranu jednotlivce proti čím dál tím agresivnější nadvládě organizací, nebo proti totalitnímu státnímu násilí. Ovšemže se musí podporovat a podněcovat osobní iniciativa. Ale nejsou křesťané, kteří se dají touto cestou, nakloněni idealizovat liberalismus jako hlasatele svobody? Chtěli by nový model liberalismu, způsobilejší pro současné podmínky. Snadno zapomínají, že filozofický liberalismus je přímo ve svém základu bludným učením o autonomii jednotlivce, pokud jde o jeho činnost, o jeho pohnutky, o uplatňování jeho svobody. To znamená, že liberální ideologie vyžaduje od křesťanů rovněž pečlivé posuzování.

Křesťanská měřítka

36.       Při tomto novém náporu ideologií musí křesťan z pramenů své víry a z učení církve čerpat zásady a vhodná měřítka pro své jednání, aby se nenechal zlákat a poté uvěznit v systému, jehož cíle a totalitní nároky by mohl objevit, až bude pozdě, kdyby je nerozeznal již v základech. Nehledě na ideologický systém a nezanedbávaje pro něj službu bratřím, bude křesťan na cestě, kterou si vybírá, upevňovat specifický přínos křesťanů k přetváření společnosti.[21]

Renesance utopií

37.       Dnes je ostatně lépe vidět slabé stránky ideologií při pokusech realizovat je v praxi. Vždyť byrokratický socialismus, technokratický kapitalismus a autoritářská demokracie jasně ukazují, jak těžké je vyřešit velký lidský problém soužití ve spravedlnosti a rovnosti. Jak by se mohly vyhnout materialismu, sobectví nebo dokonce krutému útlaku, které je nutně doprovázejí? Odkud pocházejí protesty, které na různých místech povstávají jako výraz vnitřní nespokojenosti, zatímco jsme svědky znovuzrození utopií, které slibují, že lépe než jiné ideologie vyřeší politické problémy moderních společností? Bylo by nebezpečné zapírat, že volání po utopii je často pohodlnou výmluvou pro člověka, který ve skutečnosti chce utéci před konkrétními povinnostmi a uchýlit se do pomyslného světa. Žít ve vysněné budoucnosti může být lacinou záminkou pro zanedbávání přítomných povinností. Ale musíme uznat, že kritika stávající společnosti podněcuje často tvůrčí sílu ducha, která současně objevuje v přítomnosti dosud přehlížené možnosti a zaměřuje se k lepším řešením v budoucnosti. Tím, že dodává tvůrčím silám lidského ducha a srdce důvěru, podporuje také sociální dynamiku. A je-li otevřená vůči všemu, může se setkat i s výzvami z křesťanských zdrojů. Duch Pána, který oživuje člověka obnoveného v Kristu, ustavičně překračuje hranice, v nichž by člověk rád požíval klidu, a též krajní meze, do nichž by se ráda uzavřela jeho aktivita. Přebývá v něm síla, která překračuje veškeré soustavy a ideologie. Uprostřed světa je uloženo tajemství člověka: člověk poznává, že je Božím dítětem, v průběhu dějinného a psychologického procesu, v němž bojují a střídají se nátlak a svoboda, tíha hříchu i vanutí Ducha.

Účinná síla křesťanské víry triumfuje tedy nad úzkoprsými výpočty zaslepeného sobectví. Povzbuzen mocí Ducha Ježíše Krista, Spasitele lidí, a posilován nadějí, zaslibuje se křesťan budování lidské rodiny, pokojné, spravedlivé a bratrské, která má být Bohu milou obětí.[22] Skutečně, "očekávání nové země nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo nové lidské rodiny, které již může poskytnout jakýsi nástin nového věku"[23].

Otázka humanitních věd

38.       V tomto světě, který na základě vědeckých a technických vymožeností podléhá změnám, jež hrozí, že jej strhnou k novému pozitivismu, vyvstává další problém, mnohem závažnější. Poté, co člověk vynaložil úsilí, aby si rozumem podmanil přírodu, pozoruje, že sám je jakoby uvězněn v mezích svého vlastního rozumu: člověk sám se pak stává předmětem vědy. Humanitní vědy doznávají dnes významného rozmachu. Na jedné straně jsou dosud platné poznatky o člověku – jakožto zdůvodněné jednostranně empiricky nebo jednostranně teoreticky – podrobovány kritickému zkoumání. Na druhé straně v nutném důsledku svých metod, ale i apriorních názorů dospívají stále častěji k tomu, že podle situací izolují některá hlediska člověka a že přesto pro ně podávají vysvětlení, jako by jimi byl pojímán celý člověk nebo alespoň výklad, který hájí jako komplexní, i když vychází z hlediska čistě kvantitativního nebo fenomenologického. Tento vědecký redukcionismus prozrazuje jisté nebezpečné nároky. Upřednostňovat zkoumání a analýzu znamená mrzačit člověka a pod zdáním vědeckého pokroku jej činit neschopným, aby sám sebe plně pochopil.

39.       Nesmíme být méně pozorní k činnosti, kterou mohou tyto vědy o člověku podněcovat. Mohou dát zrod sociálním modelům, které se později aplikují jako vědecky vyzkoušené normy chování. Sám člověk se pak může stát předmětem manipulací, při nichž jsou řízeny jeho tužby a potřeby, mění se jeho mravy, dokonce se sahá i na jeho hierarchii hodnot. Bezpochyby je v tom vážné nebezpečí pro zítřejší společnost i pro člověka samého. Neboť shodnou-li se všichni na budování nové společnosti, která bude skutečně sloužit člověku, bude nejprve třeba vědět, o jakého člověka má jít.

40.       Podezření vůči humanitním vědám se zmocňuje křesťana víc než koho jiného, ale nenalézá jej bezbranného. Protože, jak jsme napsali v encyklice Populorum progressio, právě v tomhle může církev nabídnout kterékoli civilizaci svá blahodárná specifika: Církev "sdílí ty nejlepší tužby lidí, kteří trpí, když vidí, že jejich naděje nejsou splněny. Touží pomoci lidem dosáhnout jejich plného rozvoje, a proto jim nabízí, co má vlastního: celistvý pohled na člověka a na lidské záležitosti"[24]. Má tedy církev odporovat humanitním vědám a vytýkat jim jejich domnělé nároky? Jako u přírodních věd, důvěřuje církev i jejich bádání a vyzývá křesťany, aby se ho aktivně účastnili.[25] Křesťané, které pobádá nutnost studovat a vůle lépe poznat člověka a současně je osvěcuje světlo jejich víry, pokud se věnují humanitním vědám, mohou zahájit dialog – o kterém se už nyní dá tušit, že bude plodný – mezi církví a specialisty na tomto novém poli bádání. Ovšem každý vědecký obor bude moci při své specifičnosti podchytit jen jednu dílčí, i když pravdivou stránku člověka. Celek a jeho význam mu unikají. Nicméně v těchto mezích hrají humanitní vědy pozitivní úlohu, kterou církev ráda uznává. Mohou rozšířit hranice a způsoby lidské svobody, jak ukazují podmínky už prozkoumané. Mohou navíc dokonce přispět ke křesťanské sociální etice, která při předkládání jistých sociálních modelů pochopí, jak vymezit a zúžit své pole bádání. Naproti tomu její úkol hodnotit jevy ve vztahu k vyššímu řádu bude posílen, poněvadž prokáže pochybnost pravidel chování a hodnot, které společnost vyzvedala jako definitivní a přirozené povaze člověka vrozené.

Tyto vědní obory jsou zřejmě nezbytnou, ale nikoli postačující podmínkou pro náležité rozšiřování našich znalostí o člověku. Tyto vědy jsou jako řeč, která je čím dál tím složitější, tajemství lidského srdce spíše zvětšuje než odhaluje a nepřináší odpověď na touhu, která vychází z nejniternějších hlubin jeho ducha.

Dvojznačnost pokroku

41.       Toto bohatší poznání člověka umožňuje lépe zvážit a vyložit základní pojem soudobé společnosti, který je současně její hybnou silou, měřítkem i cílem. Je to pojem pokrok. Počínaje už 19. stoletím vložily totiž západní společnosti i mnoho jiných, které s nimi byly ve styku, svou naději do nepřetržitého a neomezeného pokroku bez dohledného konce. Tento pokrok se jim jevil jako úsilí o osvobození člověka od požadavků přírody a od sociálních omezení: byl v něm předpoklad i měřítko lidské svobody! Ano, pokrok, propagovaný moderními sdělovacími prostředky ve směru širších vědomostí a většího konzumu, se stává, možno říci, obecnou ideologií. Protože dnes zpochybňuje sám pojem i význam pokroku. Co znamená ta nenasytná honba za pokrokem, který pokaždé, když si člověk myslí, že ho dosáhl, uniká? Pokrok bez vyšších norem nemůže člověka plně uspokojit. Není pochyby, že bylo už správně poukázáno na omezenost, a dokonce na škody čistě kvantitativního hospodářského růstu, a větší váha byla kladena na stránku kvalitativní. Kvalita a pravdivost lidských vztahů, stupeň spolurozhodování a spoluodpovědnosti jsou pro budoucí společnost významné a důležité neméně než množství a rozmanitost vyrobených a konzumovaných výrobků.

Po přemožení dychtivého odhodlání všechno vážit a měřit efektivitou hospodářství a směny statků, podle schopností a požitků, chce nynější člověk nahradit kvantitativní měřítka hlubšími mezilidskými vztahy, šířením vědomostí a kultury, vzájemnými službami, semknutím pro společné úkoly. Nezáleží pravý pokrok v rozvoji mravního vědomí, který povede člověka k tomu, aby na sebe vzal širší povinnosti společenského života a aby se svobodně nabídl k dispozici bližním a Bohu? Pro toho, kdo je křesťan, se tento pokrok nutně dotýká eschatologického tajemství smrti: Kristova smrt, jeho vzkříšení a vnuknutí Ducha Páně totiž člověku pomáhají, aby pamětliv dobrodiní angažoval svou tvůrčí svobodu pro to, co je na jakémkoli pokroku pravdivé, a výlučně pro naděje, která nezklame.[26]

III. Křesťané před novými problémy

Dynamika sociální nauky církve

42.       Vůči tolika novým otázkám se církev snaží zkoumat, jak by ve svém vlastním oboru mohla uspokojit očekávání lidí. Jestliže se pro svou šíři a naléhavost zdají současné problémy specifické, je snad člověk proto neschopný je vyřešit? Sociální nauka církve lidi v takovém hledání provází s celou svou dynamičností. Jestliže tato nauka nezasahuje, aby svou autoritou potvrdila určitou stabilizovanou strukturu nebo aby předložila nějaký předem vytvořený model, neomezuje se ani jen na připomínání několika všeobecných zásad. Ne, rozvíjí se úvahami a zkoumáním ve stálé aplikaci na měnící se poměry tohoto světa. Při tom jí dává podněty evangelium jako zdroj obnovy od té doby, co bylo v úplnosti přijato jeho poselství a požadavky. Sociální nauka církve se rozvíjí také s citlivostí, která je církvi vlastní a která se vyznačuje nezištnou vůlí k službě a pozorností k nejubožejším. Konečně čerpá sílu z bohaté zkušenosti mnoha staletí. Tyto zkušenosti jí umožňují začlenit do toho, co zůstává beze změny cílem veškerého úsilí a starostí církve, smělé a tvůrčí novoty, které vyžaduje současná situace ve světě.

Za větší spravedlnost

43.       Zajisté musí být nastolena větší spravedlnost v rozdělování statků jak v jednotlivých státech, tak na úrovni mezinárodní. Ve světovém obchodu je nutné překročit vztahy založené na dominantním postavení a dospět ke společným dohodám se zřetelem na blaho všech. Mocenské vztahy totiž nikdy nenastolily trvalou a opravdovou spravedlnost, i když v některých chvílích může změna pozic umožnit, aby se nalezly snadnější podmínky k dialogu. Ostatně použití síly vede k nasazení sil opačných, z čehož vzniká bojovné ovzduší, které vede k rozpoutání bezpráví a zpupnosti.[27] Avšak jak jsme často prohlásili, nejdůležitějším úkolem spravedlnosti je umožnit každé zemi vlastní rozvoj, který by soustředil úsilí na solidární pomoc a byl prostý jakéhokoli hospodářského a politického tlaku. Vzniklé problémy jsou při současné spleti vzájemných závislostí samozřejmě velmi složité. Proto je zapotřebí odvážně přebudovat vztahy mezi národy, ať jde o mezinárodní dělbu výroby, o strukturu obchodu, o kontrolu zisků, o regulaci peněžního systému. Přitom se nesmí zapomínat na akce lidské solidarity. Tak dojde k přezkoumání vzorů, k nimž spějí bohatší národy, k obratu smýšlení ve prospěch uznání hlavní role mezinárodního práva, k reformě mezinárodních organizací tak, aby se dosáhlo jejich větší účinnosti.

44.       Pod tlakem nových výrobních systémů se bortí národní hranice a objevují se nové hospodářské mocnosti, multinacionální koncerny, které soustředěním prostředků a jejich použitelností ke všemu mohou provádět strategii nikomu nepodřízenou, pro veřejnou moc nedotknutelnou, a tedy nepodléhající žádnému dohledu z hlediska obecného blaha. Svou širokou činností se takové soukromé podniky mohou vyvinout v nový a nepřípustný faktor hospodářské nadvlády s důsledky v oblasti sociální, kulturní, ano i politické. Přílišné soustředění kapitálu a moci, na které poukazoval již Pius XI. při 40. výročí encykliky Rerum novarum, nabývá nové konkrétní tvářnosti.

Změna srdcí a struktur

45.       Dnes lidé velmi touží osvobodit se od nedostatku a od závislosti. Ale takové osvobození začíná svobodou vnitřní. Lidé musí znovu dosáhnout svobody vůči svým statkům a své moci. Dojdou k ní jen sebe přesahující láskou k člověku, a tedy opravdovým rozvíjením své ochoty k službě. Jinak i nejrevolučnější ideologie ústí, jak známo, jen ve změnu pánů. Noví mocipáni se opět obklopují výsadami, omezují svobody a nechávají zakořenit nové formy nespravedlnosti.

Proto se dnes velká část lidí ptá na správný model občanské společnosti. Četné národy se ocitají při svém soutěžení proti sobě a nechávají se jím strhovat. Mají při tom ctižádost dosáhnout technické, hospodářské a vojenské převahy. Právě to brání účinnosti struktur, které by pokrokové ambice usměrnily podle zásady plnější spravedlnosti, místo aby se zvětšovaly vzájemné rozdíly a žilo se v ovzduší nedůvěry a soupeření, které jsou ustavičným ohrožením míru.

Křesťanský smysl politické činnosti

46.       Ostatně neprojevuje se právě zde omezenost hospodářství? Hospodářská činnost je nutná, a je-li ve službě člověka, může dokonce způsobit, že "bratrská láska rozkvete a stane se zjevným znamením pomoci prozřetelného Boha"[28]. Je příležitostí k ustavení obchodu založeného na dohodách mezi lidmi, k uznávání práv, k prokazování a přijímání služeb, k upevňování lidské důstojnosti při práci. I když ekonomika připomíná bitvu, v níž se nepřátelská vojska střetávají a získávají převahu, může podporovat dialog a iniciovat společnou pomoc. Přesto je v ekonomice nebezpečí, že nadmíru odčerpá síly a nekontrolovaně pohltí svobodu.[29] Proto se ukazuje jako nezbytné, aby ekonomika přecházela v politiku. Jistě, když se řekne "politika", vyvolá to v mnoha lidech znepokojení, a proto se zde musí jasně specifikovat. Ale každý ví, že v oblasti sociální a hospodářské – jak na úrovni národní, tak i mezinárodní – patří poslední rozhodnutí autoritě politické.

Tato politická autorita, která je přirozeným a nutným pojítkem k zajištění soudržnosti společenského útvaru, musí mít za cíl obecné blaho. S ohledem na oprávněné svobody jednotlivců, rodin a mezičlánkových (subsidiárních) skupin má moc, aby vytvořila účinně a k prospěchu všech podmínky požadované pro dosažení pravého a úplného blaha člověka včetně jeho konečného duchovního určení. Uplatňuje se v mezích svých kompetencí, které se mohou různit podle zemí a národů. Když zasahuje, záleží jí vždycky na spravedlnosti a na obecném blahu, za něž na sebe bere svrchovanou odpovědnost. Přesto neodnímá jednotlivcům a subsidiárním skupinám jejich pole působnosti a jejich vlastní odpovědnost, které je vedou k tomu, aby přispívali k uskutečnění obecného blaha. Neboť "každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat"[30]. Při plnění svého poslání se politická moc musí vymanit z dílčích zájmů, aby na sebe mohla vzít břemeno péče o dobro všech lidí, a to i mimo území státu. Praktická politika na rozličných úrovních – místní, krajské, národní a světové – znamená totéž co vštěpovat člověku, a sice každému člověku, povinnost uvědomit si, co je a co znamená svobodná volba, která se mu nabízí, aby se spolu s ostatními snažil o blaho obce, národa i lidstva. Politika je náročný způsob – ale ne jediný –, jak splnit závažnou povinnost, která křesťana zavazuje ke službě bližním. Nevyřeší sice všechny problémy, ale snaží se zlepšovat vzájemné mezilidské vztahy. Její široká a rozsáhlá oblast není výlučná. Uchvatitelský přístup, který by umožňoval její neomezené proniknutí do všech oblastí, by byl vážným nebezpečím. Proto křesťanští politici – přestože politika musí mít svou autonomii – se budou snažit hledat soulad mezi svými názory a evangeliem a v poctivém pluralismu budou vydávat osobní i kolektivní svědectví o pravosti a upřímnosti své víry, která je podněcuje k účinné a nezištné službě lidem.

Dělba odpovědnosti

47.       Přechod do politické dimenze vyjadřuje také současný požadavek člověka, totiž větší míru spoluodpovědnosti a spolurozhodování. Tento oprávněný nárok se projevuje tím více, čím více roste kulturní úroveň, čím je zralejší smysl pro svobodu a čím lépe člověk chápe, jak důležitá pro utváření budoucnosti jsou již rozhodnutí dnešní nejisté doby. V encyklice Mater et Magistra[31] zdůrazňoval náš předchůdce blahé paměti Jan XXIII., že přístup k odpovědnosti je základním požadavkem přirozenosti člověka, konkrétní realizací jeho svobody, cestou k jeho osobnímu rozvoji, a vyložil způsoby, jak by měla být tato spoluodpovědnost zajištěna v životě hospodářském, a zvláště ve výrobních podnicích.[32] Dnes je tato oblast ještě širší. Vztahuje se i na pole sociální a politické, kde je zapotřebí zavádět a rozvíjet spravedlivé sdílení povinností a rozhodování. Jistě, možnosti ponechané k rozhodování jsou stále složitější, okolností, které je třeba brát v úvahu, je stále více, předvídání důsledků je plné rizik, přestože se nové vědy v naší krizové době snaží svobodné rozhodování lépe osvětlit. A přece, ačkoli jsou leckdy nutné jisté meze, nesmějí tyto překážky zpomalovat rozšiřování spolurozhodování ani při přípravě rozhodnutí, ani při samotném rozhodování a při jejich zavádění do praxe. Aby se čelilo rostoucí technokracii, je zapotřebí vynalézt moderní formy demokracie, a to tím, že se dá každému člověku možnost nejen získat informace a vyjádřit se, ale i podlet se na společné odpovědnosti. Takto se volné lidské skupiny postupně přemění v partnerská a životní společenství. Takto se svoboda, která příliš často jen vymáhá práva na úkor svobody jiných, rozvíjí podle nejhlubší lidské přirozenosti: tj. zaměří se na to, aby každý usiloval o budování činné a prožívané solidarity lidí. Avšak jen tehdy, jak soudí křesťané, když se úplně odevzdá Bohu, který ho osvobozuje, nalézá člověk opravdovou svobodu, obnovenou smrtí a vzkříšením Krista Ježíše.

IV. Výzva k činnosti

Nutnost aktivně se zapojit

48.       V oblasti sociální chtěla církev vždy plnit dvojí funkci: jednak chtěla poskytovat lidem světlo, pomáhat jim, aby objevovali pravdu a rozeznávali jistou cestu uprostřed rozličných nauk, které na ně působí; jednak se chtěla věnovat šíření evangelia ve spojení s konkrétním úsilím účinně lidem sloužit. Neplnila snad církev věrně tento svůj záměr, když pověřila úkolem hlásat víru a poslala mezi dělníky některé kněze, kteří přijali ve všem jejich životní podmínky, aby se uprostřed nich stali svědky starostlivosti a horlivosti církve?

Proto znovu a ještě naléhavěji vybízím všechny příslušníky křesťanské rodiny k aktivitě týmiž slovy, jimiž jsem v encyklice O rozvoji národů pobídl všechna společenství, aby přikročila k činu: "Laici musí přijmout za svůj úkol zlepšit pozemský řád. Přísluší-li hierarchii učit mravním zásadám, jimiž je třeba se v této oblasti řídit, a s autoritou je vykládat, pak laikům přísluší, aby ze své svobodné iniciativy, aniž by čekali na pokyny a směrnice, hleděli proniknout křesťanským duchem nejen smýšlení a mravy, ale i zákony a zřízení společnosti, ve které žijí."[33] Ať se každý zpytuje, co až dosud udělal a co by měl udělat. Nestačí připomínat lidem jakési obecné zásady, dobré úmysly jenom prohlašovat, pranýřovat křiklavé nespravedlnosti a s odvahou proroka zvěstovat tresty. To všechno nebude mít žádnou váhu, nepřistoupí-li k tomu, že každý bude brát vážně svou vlastní odpovědnost a začne patřičně jednat. Je bezpochyby velmi snadné svalovat vinu za nynější nespravedlnosti na druhé, pokud si neuvědomíme, proč této viny není prost nikdo a proč se požaduje náprava od jednotlivců. Tato pokora, kterou je nutno pokládat za základ všeho, uchrání práci před veškerou zraňující strohostí a sektářstvím; uchrání také od malomyslnosti před úkolem téměř nezměrným. Následovník Kristův čerpá naději především z vědomí, že Pán Ježíš pracuje ve světě s námi, že v jeho Těle, jímž je církev a díky tomu v celém lidstvu –, pokračuje jeho vykupitelské dílo, které se, dokonáno na kříži, vítězně zaskvělo ráno v den vzkříšení.[34] Naděje křesťana se kromě toho zakládá na poznání, že i jiní lidé se ve stejném smyslu zasazují za spravedlnost a mír. Vždyť pod zdánlivou lhostejností je v srdci každého člověka vůle k bratrskému soužití a žízeň po spravedlnosti a po míru, jež musí dojít naplnění.

49.       A tak má v rozmanitých situacích, funkcích a organizacích každý nalézt okruh svých povinností a dobré svědomí ho pohne k rozpoznání toho, co je povolán konat. Křesťan žije uprostřed zaběhané praxe, jaká mu neodpovídá a v níž se s oprávněnými požadavky šíří i tendence značně zmatené; proto má pečlivě volit cesty a mít se na pozoru, aby nepodporoval aktivity, které neberou ohled na okolnosti a příčí se zásadám pravého humanismu – byť by ho k tomu vedla hluboce pociťovaná solidarita. Chce-li jako křesťan opravdu plnit svůj úkol ve shodě se svou vírou – to od něho očekávají i nevěřící –, musí při svém aktivním nasazení bdít nad tím, aby své pohnutky učinil zjevnými a aby pro bezprostředně sledované cíle neztrácel širší obzor. Tak se vyhne nebezpečí partikulárních zájmů i absolutní nadvlády, která utlačuje svobodu.

Pluralismus náhledů

50.       V konkrétních situacích a se zřetelem na vztahy, v jakých kdo žije, musíme uznávat zákonitou rozmanitost možných přístupů. Tatáž křesťanská víra může vést k rozdílnému angažování.[35] Církev vybízí všechny křesťany k dvojí povinnosti: pronikat svět křesťanským duchem a nově ho utvářet, aby se zdokonalily struktury a přizpůsobily se opravdovým potřebám doby. Jestliže se křesťané rozhodnou pro různé cesty a na první pohled se tak budou jevit jako protivníci, pak od nich církev žádá, aby se v dobré vůli navzájem snažili pochopit stanoviska a argumenty toho druhého. Poctivé zkoumání, jak se kdo chová a je-li to počestné, vnukne každému postoj hlubší lásky, která přes všechny rozdíly, které jako takové uznává, důvěřuje, že úmysly se uvedou v soulad a dosáhne se jednoty. "Neboť co věřící spojuje, je silnější, než co je rozděluje."[36]

Je známo, že pro mnohé z těch, kdo jsou zapojeni do moderních struktur a vztahů společenského života, jsou hnacím motorem postoje a závazky vládnoucí v těchto strukturách, ne-li dokonce sobectví; že jiní zase pociťují pouta stavovské a transkulturální solidarity tak hluboce, že přejímají všechny názory a volby způsobů jednání od svého okolí.[37] Proto by se každý měl starat, aby zkoumal sám sebe a aby se rodila pravá svoboda v Kristu, která umožňuje, aby se lidé, jež utvářejí i podmínky zcela individuální, otvírali k přijetí obecných hodnot.

51.       Stejně tak na sebe berou křesťanské organizace různých forem povinnost společného působení. Nemají nahrazovat veřejnoprávní instituce, ale mají překonávat svá specifika a vyjadřovat způsobem sobě vlastním jednoznačné požadavky křesťanské víry na náležité a nezbytné změny v lidské společnosti.[38]

Dnes více než kdy jindy bude moci být Boží slovo hlásáno a slyšeno jenom tenkrát, je-li doprovázeno svědectvím moci Ducha svatého. Neboť on působí při službě křesťanů jejich bratřím, ve chvílích, kdy jim jde o život a budoucnost.

52.       Když Ti sdělujeme tyto myšlenky, ctihodný bratře, jsme si ovšem vědomi, že jsme se nedotkli všech sociálních problémů, které dnes zaměstnávají jak věřící, tak lidi dobré vůle. Dosud jsou v paměti naše nedávná prohlášení, týkající se zejména povinností všech národů ve vážné otázce komplexního a solidárního rozvoje člověka, k nimž nutno připojit i Tvé poselství Humanam progressionem (Rozvoj člověka) při příležitosti započetí druhé dekády pomoci rozvojovým zemím. Tento list jsme adresovali Tobě s úmyslem dodat Radě pro laiky a Papežské komisi Iustitia et pax nové podněty a zároveň je povzbudit k plnění svěřených úkolů. Jejich úkolem totiž je "probouzet celý Boží lid, aby plně pochopil své poslání v této době a podporoval apoštolát v rozmanitých národních společenstvích"[39].

Na to myslíme, když Ti, ctihodný bratře, s láskou udělujeme apoštolské požehnání.

 

Dáno v Římě u Svatého Petra dne 14. května 1971, v osmém roce našeho pontifikátu

Papež Pavel VI.

Obsah

Předmluva........................................................................................................................................................................................ 3

Úvod................................................................................................................................................................................................. 4

Všeobecné volání po větší spravedlnosti.............................................................................................................................. 4

Různé situace křesťanů ve světě.............................................................................................................................................. 4

Specifické poselství církve....................................................................................................................................................... 5

Rozsáhlost současných změn................................................................................................................................................... 6

I. Nové sociální problémy..................................................................................................................................................... 7

Urbanizace.................................................................................................................................................................................. 7

Křesťané ve městě...................................................................................................................................................................... 7

Mládež.......................................................................................................................................................................................... 8

Místo ženy.................................................................................................................................................................................... 9

Pracující...................................................................................................................................................................................... 9

Oběti změn................................................................................................................................................................................... 9

Diskriminace............................................................................................................................................................................ 10

Právo na vysídlení................................................................................................................................................................... 10

Vytvářet pracovní příležitosti............................................................................................................................................... 10

Hromadné sdělovací prostředky........................................................................................................................................... 11

Životní prostředí...................................................................................................................................................................... 12

II. Základní nároky a myšlenkové proudy.............................................................................................................. 13

Výhody a omezenost právního uznání................................................................................................................................. 13

Politická společnost............................................................................................................................................................... 13

Ideologie a lidská svoboda................................................................................................................................................... 14

Dějinná hnutí............................................................................................................................................................................ 15

Přitažlivost socialistických proudů..................................................................................................................................... 15

Historický vývoj marxismu..................................................................................................................................................... 16

Liberální ideologie................................................................................................................................................................. 16

Křesťanská měřítka................................................................................................................................................................. 16

Renesance utopií..................................................................................................................................................................... 17

Otázka humanitních věd........................................................................................................................................................ 17

Dvojznačnost pokroku............................................................................................................................................................ 18

III. Křesťané před novými problémy............................................................................................................................. 20

Dynamika sociální nauky církve.......................................................................................................................................... 20

Za větší spravedlnost.............................................................................................................................................................. 20

Změna srdcí a struktur............................................................................................................................................................ 21

Křesťanský smysl politické činnosti.................................................................................................................................... 21

Dělba odpovědnosti................................................................................................................................................................ 22

IV. Výzva k činnosti................................................................................................................................................................. 23

Nutnost aktivně se zapojit...................................................................................................................................................... 23

Pluralismus náhledů............................................................................................................................................................... 24

Obsah................................................................................................................................................................................................ 25

Seznam zkratek......................................................................................................................................................................... 27

BIBLICKÉ ZKRATKY....................................................................................................................................................................... 27

Knihy Starého zákona...................................................................................................................................................... 27

Knihy Nového zákona........................................................................................................................................................ 28

ZKRATKY DOKUMENTŮ  2. VATIKÁNSKÉHO KONCILU.................................................................................................... 28

JINÉ ZKRATKY................................................................................................................................................................................. 29

 

Seznam zkratek

BIBLICKÉ ZKRATKY

Knihy Starého zákona

Gn

1. kniha Mojžíšova

Ex

2. kniha Mojžíšova

Lv

3. kniha Mojžíšova

Nm

4. kniha Mojžíšova

Dt

5. kniha Mojžíšova

Joz

Kniha Jozue

Sd

Kniha Soudců

Rt

Kniha Rút

1 Sam

1. kniha Samuelova

2 Sam

2. kniha Samuelova

1 Král

1. kniha Královská

2 Král

2. kniha Královská

1 Kron

1. kniha Kronik

2 Kron

2. kniha Kronik

Ezd

Kniha Ezdrášova

Neh

Kniha Nehemiášova

Tob

Kniha Tobiáš

Jdt

Kniha Judit

Est

Kniha Ester

1 Mak

1. kniha Makabejská

2 Mak

2. kniha Makabejská

Job

Kniha Job

Ž

Kniha Žalmů

Kniha Přísloví

Kaz

Kniha Kazatel

Pís

Píseň písní

Mdr

Kniha Moudrosti

Sir

Kniha Sirachovcova

Iz

Kniha proroka Izaiáše

Jer

Kniha proroka Jeremiáše

Pláč

Kniha Žalozpěvů

Bar

Kniha proroka Barucha

Ez

Kniha proroka Ezechiela

Dan

Kniha proroka Daniela

Oz

Kniha proroka Ozeáše

Jl

Kniha proroka Joela

Am

Kniha proroka Amosa

Abd

Kniha proroka Abdiáše

Jon

Kniha proroka Jonáše

Mich

Kniha proroka Micheáše

Nah

Kniha proroka Nahuma

Hab

Kniha proroka Habakuka

Sof

Kniha proroka Sofoniáše

Ag

Kniha proroka Aggea

Zach

Kniha proroka Zachariáše

Mal

Kniha proroka Malachiáše

Knihy Nového zákona

Mt

Evangelium podle Matouše

Mk

Evangelium podle Marka

Lk

Evangelium podle Lukáše

Jan

Evangelium podle Jana

Sk

Skutky apoštolů

Řím

List svatého apoštola Pavla Římanům

1 Kor

1. list svatého apoštola Pavla Korinťanům

2 Kor

2. list svatého apoštola Pavla Korinťanům

Gal

List svatého apoštola Pavla Galaťanům

Ef

List svatého apoštola Pavla Efesanům

Flp

List svatého apoštola Pavla Filipanům

Kol

List svatého apoštola Pavla Kolosanům

1 Sol

1. list svatého apoštola Pavla Soluňanům

2 Sol

2. list svatého apoštola Pavla Soluňanům

1 Tim

1. list svatého apoštola Pavla Timotejovi

2 Tim

2. list svatého apoštola Pavla Timotejovi

Tit

List svatého apoštola Pavla Titovi

Flm

List svatého apoštola Pavla Filemonovi

Žid

List Židům

Jak

List svatého apoštola Jakuba

1 Petr

1. list svatého apoštola Petra

2 Petr

2. list svatého apoštola Petra

1 Jan

1. list svatého apoštola Jana

2 Jan

2. list svatého apoštola Jana

3 Jan

3. list svatého apoštola Jana

Jud

List svatého apoštola Judy

Zj

Kniha Zjevení svatého apoštola Jana

 

ZKRATKY DOKUMENTŮ
2. VATIKÁNSKÉHO KONCILU

 

AA

Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem

AG

Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes

ChD

Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus

DH

Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae

DV

Věroučná konstituce o Božím zjeveni Dei Verbum

GE

Prohlášení o křesťanské výchově Gravissimum educationis

GS

Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes

IM

Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica

LG

Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium

PC

Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis

NAe

Prohlášení o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate

OE

Dekret o katolických východních církvích Orientalium ecclesiarum

OT

Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius

PO

Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis

SC

Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium

UR

Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio

 

JINÉ ZKRATKY

CCL

Corpus Christianorum Latinorum

CIC

Codex iuris canonici – Kodex kanonického práva, Praha, Zvon 1994

PG

Patrologia Graeca, vyd. J.P.Migne, Paris 1857–1866

PL

Patrologia Latina, vyd. J.P.Migne Paris 1878–1890

 


OCTOGESIMA ADVENIENS

Apoštolský list papeže Pavla VI.

kardinálu Maurici Royovi,

předsedovi Papežské komise Iustitia et pax,

 

k 80. výročí Rerum novarum

ze 14. května 1971

 

 

Část knihy

SOCIÁLNÍ ENCYKLIKY

(1891–1991)

 

Návrh vazby Jiří Blažek

Vydal ZVON, české katolické nakladatelství a vydavatelství,

spol. s co., Praha 6, Thákurova 3

v roce 1996 jako svou 145. publikaci

Odpovědná redaktorka Ludmila Martinková

Grafická úprava a technická redakce Ondřej Kramoliš

Sazba Fortuna-Type, s.r.o., Praha

Tisk a vazba Moravská tiskárna Olomouc, spol. s r. o.

Studentská 5, 771 64 Olomouc

První vydání 28,58 AA

 

Doporučená cena 135 Kč

 

ISBN 80–7113–154–7

 



[1] Srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 10: AAS 58 (1966), s. 1033

[2] AAS 23 (1931), s. 209

[3] AAS 53 (1961), s. 429

[4] Pavel VI., enc. Populorum progressio, 3: AAS 59 (1967), s. 258

[5] Tamtéž, 1, s. 257

[6] Srov. 2 Kor, 4,17

[7] Srov. Pavel VI., enc. Populorum progressio, 25: AAS 59 (1967), s. 269-270

[8] Srov. Zj 3,12; 21,2

[9] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 25: AAS 58 (1966), s. 1045

[10] Tamtéž, 67: s. 1089

[11] Srov. Pavel VI., enc. Populorum progressio, 69: AAS 59 (1967), s. 290-291

[12] Srov. Mt 25,35

[13] 2. vat. koncil deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate, 5: AAS 58 (1966), s. 743

[14] 37: AAS 59 (1967), s. 276

[15] Srov. 2. vat. koncil, dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica 12: AAS 56 (1964), s. 149

[16] Srov. Jan XXIII., enc. Pacem in terris, 18nn: AAS 55 (1963), s. 261

[17] Poselství ke Světovému dni míru: AAS 63 (1971), s. 5-9

[18] Srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 74: AAS 58 (1966), s. 1095-1096

[19] 2. vat. koncil, deklarace o náboženské svobodě Dignitatis humanae, 1: AAS 58 (1966), s. 930

[20] 160: AAS 55 (1963), s. 300

[21] Srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 11: AAS 58 (1966), s. 1033

[22] Srov. Řím 15,16

[23] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 39: AAS 58 (1966), s. 1057

[24] 13: AAS 59 (1967), s. 264

[25] Srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 36: AAS 58 (1966), s. 1054

[26] Srov. Řím 5,5

[27] Srov. Pavel VI., enc. Populorum progressio, 56: AAS 59 (1967), s. 285

[28] Tamtéž, 86: AAS 59 (1967), s. 299

[29] Srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 63: AAS 58 (1966), s. 1085

[30] Pius XI., enc. Quadragesimo anno, 79: AAS 23 (1931), s. 203; Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 53, 112: AAS 53 (1961), s. 414, 428; 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 74, 75, 76: AAS 58 (1966), s. 1095-1100

[31] 77-84: AAS 53 (1961), s. 420-422

[32] Srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 68, 75: AAS 58 (1966), a. 1089, 1097

[33] Pavel VI., encyklika Populorum progressio, 81: AAS 59 (1967), s. 296-297

[34] Srov. Mt 28,30; Flp 2,8-11

[35] Srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 43: AAS 58 (1966), s. 1061

[36] Tamtéž, 923: s. 1113

[37] Srov. 1 Sol 5,21

[38] Srov. 2. vat. koncil, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 31: AAS 57 (1965), s. 37-38; dekret o apoštolátu laiků Aposlolicam actuositatem, 5: AAS 58 (1966) s. 842

[39] Motu proprio Catholicam Christi Ecclesiam, 6: AAS 59 (1967), s. 27, 26