TERTIO MILLENNIO

ADVENIENTE

 

Apoštolský list Jana Pavla II.

O PŘÍPRAVĚ NA JUBILEJNÍ ROK 2000

z 10. listopadu 1994

 

 

 

 

 

ZVON • ČESKÉ KATOLICKÉ NAKLADATELSTVÍ

PRAHA 1995


Církevní schválení Arcibiskupství pražského

č. j. 567/95 ze dne 22. 2. 1995

 

 

Po převodu do elektronické podoby neprošlo církevním schválením.

Korekci provedl P. Josef Maincl

Připomínky a opravy zasílejte na e-mail

Tento a další dokumenty naleznete na Internetu: www.kebrle.cz/katdocs.htm

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Zvon, české katolické nakladatelství a vydavatelství, spol. s r. o., Praha 1995

ISBN 80-7113-126-1


 

Biskupům, kněžím a jáhnům,

řeholníkům a řeholnicím

a všem věřícím


 

1.      Příchod třetího tisíciletí nové doby nám připomíná slova apoštola Pavla: „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy“ (Gal 4, 4). Tato plnost času se shoduje s tajemstvím vtělení Slova, Syna, který je jedné podstaty s Otcem, a také s tajemstvím vykoupení světa. Na tomto místě zdůrazňuje svatý Pavel, že Boží Syn, narozený z ženy a podrobený zákonu, přišel na svět vykoupit ty, kteří jsou podrobeni zákonu, aby mohli být přijati za syny. A dodává: „A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: ,Abba’ ,Otče!’“ Vyvozuje z toho velkou útěchu: „Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha“ (Gal 4, 6-7).

Tento Pavlův výklad tajemství vtělení v sobě zahrnuje zjevení tajemství Nejsvětější Trojice i pokračování poslání Syna v poslání Ducha svatého. Vtělení Syna Božího, jeho početí a narození jsou předpokladem seslání Ducha svatého. Pavlův výklad tak ozřejmuje plnou šíři tajemství výkupného vtělení.


ČÁST I.

„Ježíš Kristus je stejný včera i dnes...“

(Žid 13, 8)

2.      Lukáš nám ve svém evangeliu zanechal přesné vylíčení okolností, za nichž se Ježíš narodil: „V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu... Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo“ (2, 1.3-7).

Tak se naplnilo, co předpověděl při zvěstování anděl Gabriel. Pronesl k Panně z Nazareta tato slova: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ (1, 28) Když ta slova Marii polekala, Boží posel spěšně dodal: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího... Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží“ (1, 30-32.35). V Mariině odpovědi na andělovo zvěstování nezazněla nejmenší pochybnost: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (1, 38). Nikdy v dějinách lidstva tolik nezáleželo na souhlasu lidského tvora jako právě tehdy.[1]

3.      Jan pak v prologu svého evangelia vystihuje jedním výrokem veškerou vznešenost tajemství vtělení, když píše: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (1, 14). Podle Janových slov se v Ježíšově početí a narození uskutečňuje vtělení věčného Slova, soupodstatného s Otcem. Evangelista mluví o Slovu, které bylo na počátku u Boha a skrze něž povstalo všechno, co existuje; Slovo, v němž byl život, který byl světlo lidí (srov. 1, 1-5). Apoštol Pavel píše o jednorozeném Synu, Bohu z Boha, že je „dříve zrozený, než celé tvorstvo“ (Kol 1, 15). Skrze Slovo zakládá Bůh svět. Slovo je věčná moudrost, vzor a soupodstatný obraz Boha, „odlesk božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty“ (Žid 1, 3). Zrozen ve věčnosti a stejně od věčnosti milován Otcem, jako Bůh z Boha a Světlo ze Světla, je počátkem a pravzorem všech Bohem v čase stvořených věcí.

Skutečnost, že věčné Slovo přijalo v plnosti času postavení tvora, dává betlémské události, k níž došlo před dvěma tisíci léty, mimořádný kosmický význam. Skrze ono Slovo se veškeré stvoření jeví jako „kosmos“, tedy uspořádaný svět. A je to opět Slovo, které svým vtělením obnovuje kosmický řád stvoření. List Efesanům hovoří o záměru, který si Bůh předsevzal uskutečnit skrze Krista, „až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“ (1, 10).

4.      Spasitel světa Kristus je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi a není pod nebem jiného jména, jímž bychom mohli být spaseni (srov. Sk 4, 12). V listu Efesanům čteme: „V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a prozíravostí... jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas“ (Ef 1, 7-10). Kristus, Syn soupodstatný s Otcem, je tak ten, který zjevil Boží plán s veškerým stvořením, zvláště s člověkem. Jak zdůrazňuje 2. vatikánský koncil, „plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání[2] Toto povolání mu ukazuje tak, že odhaluje tajemství Otce a jeho lásky. Jako „obraz neviditelného Boha“ je Kristus dokonalý člověk, který navrátil Adamovým synům podobnost s Bohem, porušenou hříchem. V jeho lidské přirozenosti, prosté každého hříchu a přijaté do božské osoby Slova, se pozvedá obecná přirozenost všech lidí k nejvyšší důstojnosti: „Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem on sám, Syn Boží. Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z nás, ve všem nám podobný kromě hříchu.“[3]

5.      Boží Syn se „stal jedním z nás“ s tak velkou pokorou, proto ani neudivuje, že světští historici ve svém zaujetí pro větší události a význačnější osobnosti věnovali zpočátku této věci jen drobné zmínky, jakkoli jsou příznačné. Narážky na Krista najdeme například v Židovských starožitnostech, díle historika Josepha Flavia, napsaném v Římě v letech 93-94[4], a zvláště v Tacitových Annálech, sepsaných v letech 115-120; v nich historik připomíná požár Říma roku 64, který Nero falešně připisoval křesťanům, a jmenovitě mluví o Kristu, „který byl za Tiberiovy vlády popraven prokurátorem Pilátem Pontským“.[5] Také Suetonius kolem roku 121 v životopise císaře Claudia mluví o tom, že Claudius vyhnal židy z města Říma, protože „z Chrestova podnětu ustavičně vyvolávali nepokoje“.[6]  Vykladači jsou všeobecně přesvědčeni, že toto místo se vztahuje na Ježíše Krista, který se stal příčinou rozbrojů mezi římskými židy. Jako dokladrychlého šíření křesťanství je tu i závažné svědectví správce provincie Bithýnie Plinia Mladšího, který oznamuje císaři Trajánovi v letech 111-113, že křesťané mají zvyk „scházet se v ustanovený den před svítáním a střídavým zpěvem oslavovat Krista jako nějakého Boha“.[7]

Ovšem tato velká událost, o níž se nekřesťanští spisovatelé zmiňují jen náznakem, se objevuje v plném světle ve spisech Nového zákona, které, jakkoli jsou dokumentem víry, nejsou přece o nic méně hodné důvěry ve všem, co zachycují, také jako dějinná svědectví. Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, Pán světa, je rovněž i Pán dějin, jejichž je „alfa a omega“ (Zj 1, 8; 21, 6), „začátek i konec“ (Zj 21, 6). V něm vyslovil Otec poslední a rozhodující slovo o člověku a jeho dějinách. Stručně a výstižně to říká list Židům: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna“  (1, 1-2).

6.      Ježíš se narodil z vyvoleného národa, aby naplnil slib daný Abrahámovi, který ustavičně připomínali proroci. Ti mluvili jménem Boha a na jeho místě. Řád Starého zákona je svou podstatou zaměřen k přípravě a zvěstování příchodu Krista, Vykupitele všeho stvoření, a jeho mesiášského království. Tak jsou knihy Starého zákona trvalými svědky láskyplného Božího vedení.[8] To dosahuje svého cíle v Kristu: ten už nemluví jen „ve jménu Boha“ jako proroci, nýbrž tu promlouvá sám Bůh ve svém věčném Slovu, které se stalo tělem. Zde se setkáváme s podstatným momentem, jímž se křesťanství liší od ostatních náboženství, v nichž je od počátku deklarováno hledání Boha ze strany člověka. V křesťanství se vše odvíjí od vtělení Slova. Zde nejenom člověk hledá Boha, ale Bůh sám přichází, aby o sobě promlouval k člověku a ukazoval mu cestu, po níž k němu může dojít. To hlásá prolog Janova evangelia: „Boha nikdy nikdoneviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu“ (1, 18). Proto je vtělené Slovo naplněním hluboké touhy, přítomné v každém lidském náboženství; toto naplnění je Božím dílem a převyšuje veškeré lidské očekávání. Je to tajemství milosti.

V Kristu už náboženství není snahou „hledat Boha, zdali by se ho snad nějak mohli dohmatat a nalézt ho“ (Sk 17, 27), ale odpovědí víry Bohu, který se zjevuje: v této odpovědi mluví člověk se svým Bohem jako se Stvořitelem a Otcem; a tato odpověď může být dána díky jedinému člověku, který je zároveň Slovem soupodstatným s Otcem, v němž Bůh hovoří s každým člověkem a člověk se stává takovým, aby mohl Bohu odpovědět. Ba víc, v tomto člověku odpovídá Bohu veškeré stvoření. Ježíš Kristus je totiž nový počátek všeho: v něm je všechno znovu objevováno, přijímáno a navráceno Stvořiteli, od něhož vše vzešlo. Tímto způsobem je tedy Kristus naplněním touhy všech náboženství světa, a z tohoto důvodu je jeho jedinou a definitivní cestou. Jestliže na jedné straně hovoří k lidem v Kristu Bůh sám o sobě, pak na druhé straně zároveň v Kristu samotném mluví celý lidský rod a veškeré stvoření o sobě k Bohu, a dokonce se Bohu odevzdává. Tak se všechno vrací ke svému počátku. Ježíš Kristus je jednota všeho (srov. Ef 1, 10) a zároveň dovršení všeho v Bohu; a tato dokonalost je Boží slávou. Náboženství ustanovené v Kristu je náboženstvím slávy, bytí v novosti života ke chvále Boží slávy (srov. Ef 1, 12). Veškeré stvoření je ve skutečnosti provoláním jeho slávy; zvláště pak člověk (vivens homo) je zjevením Boží slávy, neboť je povolán, aby žil v plnosti života v Bohu.

7.      Bůh v Ježíši Kristu člověka nejen oslovuje, ale také hledá. Vtělení Syna Božího svědčí o tom, že Bůh člověka hledá. O tomto hledání mluví Ježíš jako o nalezení ztracené ovečky (srov. Lk 15, 1-7). Toto hledání se rodí z hlubin Božích a dosahuje vrcholu vtělením Slova. Jestliže Bůh hledá člověka stvořeného k jeho obrazu a podobě, činí tak proto,že ho věčně miluje ve Slovu a v Kristu ho touží povznést k důstojnosti přijatého syna. Proto Bůh hledá člověka, který je jeho zvláštní vlastnictví, jinak než všechno ostatní, co bylo stvořeno. Člověk je majetek Boží podle volby lásky: Bůh hledá člověka, protože jej k tomu přiměla otcovská láska.

Proč ho hledá? Hledá ho, kdykoli se člověk od něho vzdálil a skryl se jako Adam mezi stromy pozemského ráje (srov. Gn 3, 8-10). Člověk se dal svést nepřítelem Boha (srov. Gn 3, 13). Satan jej oklamal, když ho přesvědčil, že je roven samotnému Bohu a že může jako Bůh rozeznávat dobré a špatné, že se svět má řídit jeho vůlí a že se nemusí ohlížet na vůli Boží (srov. Gn 3, 5). Skrze svého Syna se Bůh snaží člověka přivést k tomu, aby opustil cesty zla, po nichž chce nadále kráčet. „Přivést k tomu, aby opustil“ tyto cesty, je totéž jako způsobit, aby pochopil, že kráčí po špatných cestách; znamená to rovněž zvítězit nad zlem rozšířeným v dějinách lidstva. Přemoci zlo: to je vykoupení. Završuje se v Kristově oběti, kterou člověk splácí dluh za hřích a smiřuje se s Bohem. Syn Boží se stal člověkem, počat s tělem a duší v lůně Panny, právě z tohoto důvodu: aby se stal dokonalou obětí. Náboženství vtělení je náboženstvím vykoupení celého světa skrze Kristovu oběť, v níž je vítězství nad zlem, nad hříchem a nad samotnou smrtí. Tím, že podstoupil smrt na kříži, Kristus zároveň ukazuje a uděluje život, protože vstává z mrtvých a smrt už nad ním nemá žádnou moc.

8.      Náboženství, které se zrodilo z tajemství spásného vtělení, je náboženstvím „setrvávání v hlubinách Božích“ a sdílení života Boha. O tom mluví sv. Pavel výše uvedenými slovy: „Poslal nám Bůh do srdce Ducha svého syna, Ducha, který volá: ,Abba, Otče!‘“ (Gal 4, 6). Člověk pozvedá svůj hlas tak jako Kristus, který „s naléhavým voláním a se slzami“ (Žid 5, 7) vzýval Boha, zvláště v Getsemanské zahradě a na kříži: člověk volá k Bohu, jako volal Kristus, a tak dosvědčuje, že náleží s pomocí Ducha svatého k jeho synovskému postavení. Duch svatý, kterého Synovým jménem seslal Otec, působí, že člověk je účasten vnitřního života Božího. Způsobuje také, že člověk, podobný Kristu, je syn a dědic toho, co tvoří Synův podíl (srov. Gal 4, 7). V tom spočívá ono náboženství „setrvávání ve vnitřním Božím životě“, jehož počátkem je vtělení Syna Božího. Duch svatý, který zkoumá hlubiny Boží (srov. 1 Kor 2, 10), přivádí nás lidi mocí Kristovy oběti do těchto hlubin.


ČÁST II.

Jubilejní rok 2000

9.      Když svatý Pavel mluví o narození Syna Božího, říká, že se tak stalo „v plnosti času“ (Gal 4, 4). Skutečně se čas naplnil, protože skrze vtělení Bůh vstoupil do dějin lidstva. Věčnost vstoupila do času: jaké větší „naplnění“ může ještě být? K jakému jinému „naplnění“ by mohlo dojít? Byly vymyšleny tajemné kosmické cykly, v nichž prý se věčně opakují dějiny veškerenstva a hlavně člověka. Člověk vzchází ze země a do ní se také navrací (srov. Gn 3, 19): to je při pohledu na věc zjevné. Ale v člověku je neuhasitelná touha žít věčně. Co si má myslet o životě po smrti? Spekulovalo se také o různých formách reinkarnace: jak člověk prožil předchozí život, tak prý bude prožívat další, buď lepší nebo horší, až dosáhne úplného očištění. Tato víra, pevně zakořeněná v některých východních náboženstvích, může mimo jiné naznačovat, že člověk si nechce připustit s klidnou myslí neodvolatelnost smrti. Je přesvědčen, že jeho přirozenost je nutně duchovní a nesmrtelná.

Křesťanské zjevení vylučuje reinkarnaci a hovoří spíše o naplnění, jehož má člověk během jednoho života na zemi dosáhnout, jak je k tomu vybízen. Naplnění svého vlastního osudu dosáhne ovšem člověk tak, že upřímně daruje sám sebe, a tento dar se může uskutečnit jedině v setkání s Bohem. Člověk tedy nalézá svou plnou dokonalost v Bohu: to je Kristem zjevená pravda. Člověk se naplňuje v Bohu, který mu vyšel vstříc skrze svého věčného Syna. Díky tomuto příchodu Boha na zem dosáhl lidský čas, započatý stvořením, své plnosti. „Plnost času“ je ve skutečnosti pouze věčnost, ba dokonce - ten, který je věčný, totiž Bůh. Vkročit do „plnosti času“ proto znamená dospět ke konci času a překročit jeho hranice, abychom v Boží věčnosti získali jeho naplnění.

10.  V křesťanské víře má čas rozhodující význam. V časových hranicích je stvořen svět, v čase kráčejí dějiny spásy, které dosahují svého vrcholu v „plnosti času“ samotného vtělení a svého cíle ve slavném návratu Syna Božího na konci všech časů. V Ježíši Kristu, vtěleném Slovu, se čas stává jakousi dimenzí Boha, který sám o sobě je věčný. Kristovým příchodem začíná „poslední čas“ (srov. Žid 1, 2), „poslední hodina“ (srov. 1 Jan 2, 18), začíná čas církve, který potrvá až do parúsie.

Z tohoto úzkého vztahu mezi Bohem a časem plyne povinnost čas posvěcovat. To se děje například tehdy, když se Bohu zasvětí jednotlivé doby, dny, týdny, jak tomu bylo v náboženství Staré smlouvy a jak se to, i když novým způsobem, děje ještě dnes v kultu křesťanském. Při obřadu požehnání velikonoční svíce, která symbolizuje vzkříšení Krista, říká celebrant: „Kristus včera i dnes, začátek i konec, alfa i omega. Kristus je Pán všech věků, on vládne dějinám, jeho je království i moc i sláva po všechny věky věků.“ Tato slova pronáší, když vrývá do svíce příslušný letopočet. Význam tohoto obřadu je jasný: zdůrazňuje, že Kristus je Pán času, jeho počátek i konec; jeho vtělení i zmrtvýchvstání objímají každý rok, každý den a každý okamžik, aby se takto znovu shledaly v „plnosti času“. Proto církev prožívá a slaví posvátnou liturgii po celý rok. Solární rok je tak prostoupen rokem liturgickým, který určitým způsobem reprodukuje veškeré tajemství vtělení a vykoupení, od první neděle adventní až po slavnost Krista Krále, Pána všeho a veškerých dějin. Každou neděli se připomíná den zmrtvýchvstání Páně.

11.  Z tohoto zorného úhlu lze porozumět obyčeji jubileí, který má svůj počátek ve Starém zákoně a pokračuje v dějinách církve. Ježíš Nazaretský vešel jednoho dne do synagogy svého města a pak povstal, aby předčítal (srov. Lk 4, 16-30). Předložili mu knihu proroka Izaiáše a on z ní četl: „Duch Páně, duch Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto“ (61, 1-2).

Prorok mluvil o Mesiáši. „Dnes,“ dodal Ježíš, „se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4, 21). Poučil je, že on sám je Mesiáš zvěstovaný proroky a že jím začíná tolik očekávaný „čas“: přišel den spásy, „plnost času“. Všechna jubilea mají vztah k tomuto „času“ a obracejí se k mesiášskému poslání Krista, který přišel jakožto „pomazaný Duchem svatým“, jakožto „poslaný Otcem“. On zvěstuje chudým evangelium, zajatým propuštění, propouští zdeptané na svobodu a slepým vrací zrak (srov. Mt 11, 4-5; Lk 7, 22). Takto dovršuje „léto Hospodinovy přízně“, které nevyhlašuje pouze slovy, ale především skutky. Jubilejní rok, totiž „léto Hospodinovy přízně“, je vlastní způsob Ježíšova působení, nikoli časové ohraničení nějaké připomínky.

12.  Ježíšova slova i skutky tak naplňují celou starozákonní tradici jubilejních let. Je známo, že jubilejní rok byl čas zvlášť zasvěcený Bohu. Slavil se každý sedmý rok, podle Mojžíšova zákona: šlo o „sobotní rok“, v němž pole ležela ladem a otroci byli propuštěni na svobodu. Povinnost propustit nevolníky podrobně vymezovaly příkazy jednak 2. knihy Mojžíšovy (Ex 23, 10-1), jednak 3. knihy Mojžíšovy (Lv 25, 1-28) a konečně 5. knihy Mojžíšovy (Dt 15, 1-6), to jest konečně veškerá závazná nařízení posvátných knih, která tak nabývají této podoby. V průběhu sobotního roku se kromě propouštění otroků odpouštěly ze zákona všechny dluhy podle určitých předpisů. A to všechno se mělo konat k Boží poctě. Sobotní rok měl rovněž vztah k „jubilejnímu“ roku, který se slavil každých padesát let. V jubilejním roce se rozšiřovaly zvyky sobotního roku a byly slaveny obřadněji. Ve 3. knize Mojžíšově čteme: „Tento padesátý rok prohlásíte svatým a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé. Vrátíte se každý ke svému pozemkovému majetku, každý se vrátí ke svému rodu“ (Lv 25, 10). K největším výdobytkům jubilejního roku patří „emancipace“ všech obyvatel, kteří potřebovali být osvobozeni. Při této příležitosti získávala každá osoba mužského pohlaví zpět do vlastnictví majetek předků, který ztratila, když jej sama prodala, nebo o něj přišla, když sama upadla do otroctví. Země nemohla být opuštěna, protože byla Boží, a ani Izraelité nemohli zůstat stále otroky, když si je Bůh „vykoupil“ jako svůj výlučný majetek tím, že je osvobodil od otroctví v Egyptě.

13.  Předpisy pro jubilejní rok byly sice většinou pouze záměry a očekávání - spíš naděje než realita, protože se však stávaly proroctvím budoucnosti, totiž zprávou o opravdovém vysvobození, které přinese Mesiáš, jenž přijde, vytvořilo se z jejich právní podstaty jakési sociální učení, které se pak od novozákonní doby rozvinulo zřetelněji. Jubilejní rok měl znovunastolit rovnost všech synů Izraele, protože vracel majetek rodinám, které o své jmění přišly, a vracel také osobní svobodu. Bohatým naproti tomu jubilejní rok připomínal, že přijde čas, kdy zotročení Izraelité jim budou rovni a budou moci prosazovat i svá práva. Jubilejní rok se měl vyhlašovat v zákonitý čas, kdy se poskytovala pomoc všem potřebným. To si zároveň žádalo spravedlivou vládu. Spravedlnost zahrnovala podle zákona Izraele hlavně ochranu slabých, a v tom měl vynikat král, jak říká žalmista: „On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci, ubožáka, jehož se nikdo neujímá. Smiluje se nad nuzným a chudým, zachrání ubožákům život“ (Ž 72, 12-13). Základy této tradice byly přísně teologické a spojovaly se především s teologií stvoření a Boží prozřetelnosti. Bylo totiž obecným přesvědčením, že se týkají samotného Boha jakožto Stvořitele, „svrchované vlády“, tedy panství nad veškerenstvem věcí a především nad světem (srov. Lv 25, 23). Jestliže Bůh ve své prozřetelnosti dal zemi lidem, znamenalo to, že ji chce dát všem. Proto bylo třeba pokládat bohatství stvoření za statek společný celému lidstvu. Kdo měl tyto statky ve vlastnictví, byl tím také jejich správcem, tedy pomocníkem, který měl jednat jménem Boha, jenž byl jediným pravým vlastníkem: Boží vůle byla, aby stvořené statky sloužily spravedlivě všem. Jubilejní rok měl napomáhat k obnovení této sociální spravedlnosti. V ustáleném obyčeji jubilejního roku tak zapouští kořeny sociální učení církve, které mělo vždycky v její nauce své místo a které zmohutnělo především v minulém století, hlavně po vydání encykliky Rerum novarum.

14.  Je třeba zdůraznit hlavně to, co Izaiáš vyjadřuje slovy „vyhlásit léto Hospodinovy přízně“. Jubilejní rok je „léto přízně“ církve, rok odpuštění hříchů a trestů za hříchy, rok smíření mezi těmi, kdo se svářejí, rok mnoha obrácení a svátostného i mimosvátostného pokání. Tradice jubilejních roků se spojuje s udílením odpustků, které lze získávat v hojnější míře než v jiných létech. Kromě jubilejních roků, které připomínají tajemství vtělení vždy po sto, padesáti a pětadvaceti létech, jsou jubilejní roky, které oslavují událost vykoupení: tedy Kristův kříž, jeho smrt na Kalvárii a vzkříšení. Při těchto příležitostech církev vyhlašuje „rok Hospodinovy přízně“ a vynakládá úsilí, aby se na těchto dobrodiních podíleli všichni věřící. Proto se jubilejní roky neslaví jenom „in Urbe“, nýbrž také „extra Urbem“; podle obyčeje se to dálo příštího roku po oslavách „in Urbe“.

15.  V životě každého člověka se oslavy spojují většinou s narozeninami; ale slaví se také křtiny, biřmování, první svaté přijímání, kněžské nebo biskupské svěcení a den uzavření sňatku. Některé z těchto výročních událostí se slaví i v občanské sféře, ale u křesťanů mají vždycky náboženský charakter. Z křesťanského hlediska přinášejí všechna jubilea, ať pětadvacáté - „stříbrné“ výročí kněžského svěcení nebo uzavření sňatku, ať padesáté - „zlaté“, ať šedesáté - „diamantové“, zvláštní rok milosti jednotlivcům, kteří přijali jednu z uvedených svátostí. Co jsme řekli o oslavách jednotlivých osob, lze říci také o společenstvích a institucích. Tak se slaví např. sté nebo tisící výročí založení nějakého města nebo obce. Podobně se konají oslavy v místních církvích v rámci farností a diecézí. Všechny tyto oslavy, ať se týkají jednotlivců nebo pospolitostí, mají v životě jednotlivců a společenství velký význam.

Z tohoto hlediska je pak dva tisíce let od Kristova narození (nehledíme na přesný výpočet) podnětem k veliké oslavě toho, že křesťanství sehrálo v tomto dvoutisíciletí nejen pro křesťany, ale pro veškeré lidské pokolení prvořadou úlohu. Téměř všichni lidé počítají léta od Kristova narození, které se stává jakýmsi ústředním bodem kalendáře, jehož dnes užívá většina lidí. Není to znamení onoho jedinečného úkonu, který Ježíš Nazaretský vložil do dějin světa?

16.  Slovo „jubileum“ v sobě nese radost; radost nejen vnitřní, ale také potěšení, které se projevuje navenek, protože Boží příchod je vnější událost, kterou lze vidět, slyšet i hmatat, jak říká svatý Jan (srov. 1 Jan 1, 1). Je tedy správné projevovat také navenek radost z tohoto příchodu. Znamená to, že se církev raduje ze spásy. Volá všechny k radosti a usiluje o to, aby se vytvořily podmínky, za nichž by mohla spásonosné prostředky sdílet se všemi. Proto v roce 2000 bude velký jubilejní rok.

Sám o sobě bude tento velký jubilejní rok stejný jako předchozí. Zároveň však bude jiný, větší, než byly ostatní roky. Církev dodržuje míru času: hodiny, dny, roky, staletí. Tak postupuje spolu s jednotlivci. Sama zase každému ukazuje, jak se tyto jednotlivé časové úseky naplňují Boží přítomností a jejím spásonosným působením. S tímto na paměti se církev raduje, vzdává díky, prosí o milost a přednáší prosby Pánu dějin a lidského svědomí.

Mezi vroucími modlitbami za tuto jedinečnou dobu, kdy se blíží nové tisíciletí, prosí církev Pána, aby mezi všemi křesťany různých vyznání rostla jednota až k dosažení plného společenství. Přeji si proto, aby jubilejní rok přinesl plodnou spolupráci na mnoha polích, která křesťany spojují a kterých je bezpochyby víc než těch, která je rozdělují. Přivítám s velkou radostí, když se při respektování zvláštností jednotlivých církví a společenství dospěje při přípravách a oslavách jubilejního roku k ekumenické shodě: bude mnohem účinnější, jestliže celý svět uvidí, že Kristovi učedníci mají vůli dosáhnout co nejdříve dokonalé jednoty, protože zajisté vědí, že „u Boha není nic nemožného“.


ČÁST III.

Přípravy velkého jubilejního roku

17.  Každé jubileum v církevní historii je připravováno Boží prozřetelností, a to se týká také velkého jubilea roku 2000. Jsme si toho vědomi a s radostí i starostí hledíme na to, co se odehrálo v dějinách lidstva od Kristova narození, a zvláštní pozornost věnujeme tomu, co se událo mezi rokem 1000 a 2000. Nejvíce však sledujeme očima víry toto naše století a zkoumáme nejen svědectví lidských dějin, ale také Boží zásah do lidských záležitostí.

18.  Z tohoto hlediska lze říci, že 2. vatikánský koncil je prozřetelnostní událostí, jíž církev blíže připravila jubileum roku 2000. Byl totiž podobný předchozím koncilům, a zároveň úplně jiný; koncil zcela zaměřený na tajemství církve a Krista, a zároveň otevřený světu. Protože byl otevřený, dal evangelijní odpověď dnešnímu světu, který poznal nelidskosti 20. století, prošel hrůzami 1. a 2. světové války, zajateckých táborů a nesmírných pogromů. Tyto nedávné události ukazují, že svět potřebuje očistu, potřebuje obrácení.

Říká se, že 2. vatikánský koncil znamená novou dobu v životě církve. To je pravda, ale zároveň si nelze nevšimnout, že přejal mnoho ze zvyků a způsobu myšlení předchozí doby, hlavně z učení Pia XII. V dějinách církve se „staré“ a „nové“ vzájemně propojuje. „Nové“ vzniká ze „starého“, „staré“ se jasněji naplňuje v „novém“. Tak tomu bylo u 2. vatikánského koncilu, tak je tomu u papežů, kteří jsou spjati se zasedáním koncilu, jak to zahájil Jan XXIII. a jak v tom pokračovali Pavel VI., Jan Pavel I. a nyní současný papež. Jednotlivosti, které dohodli před koncilem a po něm a které uskutečňovali jak slovem, tak skutkem, mnoho a významně napomohly k tomu, aby bylo připraveno nové jaro křesťanského života, které se musí zjevit po velkém jubileu, pokud křesťané uposlechnou volání Ducha svatého.

19.  Koncil, jakkoli se vzdal dramatičnosti vlastní Janu Křtiteli, který u Jordánu vybízel k pokání a obrácení (srov. Lk 3, 1-17), přece měl s dávným prorokem něco společného, když s obnovenou naléhavostí ukázal lidem naší doby Krista, jenž je „beránek Boží, který snímá hříchy světa“ (Jan 1, 29), Vykupitel člověka a vládce dějin. V koncilních jednáních se církev, právě proto, aby byla věrná svému Mistru, ptala sama sebe, jaká je, když důkladně odhalovala své tajemství Těla Kristova a jeho Nevěsty. Poslušně naslouchajíc Kristovu slovu, znovu zdůraznila všeobecné povolání všech ke svatému životu; provedla reformu liturgie, která je „pramenem a vrcholem“ jejího života, obnovu v mnoha ohledech jak na úrovni všeobecné církve, tak v jednotlivých společenstvích; vyvinula úsilí o podporu různých křesťanských povolání, ať laických nebo řeholních, ať služby jáhenské, kněžské a biskupské; obnovila v nejvyšší míře biskupskou kolegialitu, výsostný výraz pastýřské služby, kterou vykonávají biskupové v jednotě s nástupcem Petrovým. Koncil ve snaze dokonale uskutečnit tuto obnovu vyšel vstříc ostatním křesťanům, vyznavačům jiných náboženství, i všem lidem naší doby. Na žádném jiném koncilu se nehovořilo s takovou jasností o jednotě křesťanů, o dialogu s nekřesťanskými náboženstvími, o zvláštním významu Starého zákona a Izraele, o důstojnosti osobního svědomí, o principu náboženské svobody, o různých kulturních tradicích, v jejichž rámci církev uskutečňuje své misijní poslání, o hromadných sdělovacích prostředcích.

20.  Nesmírné bohatství informací a rovněž i nový jazyk, předtím neznámý, kterým koncilový text promlouvá, představují téměř poselství nových časů. Koncilní otcové mluvili jazykem evangelia, jazykem kázání na hoře blahoslavenství. V koncilním poselství je ukazován Bůh ve své nejplnější vládě nade vším, a také jako strážce svobody časných věcí.

Nejlepší přípravou na dvoutisícileté jubileum bude tedy nutně obnovené úsilí uplatňovat co nejvěrněji učení 2. vatikánského koncilu v životě každého člověka a zároveň i celé církve. Jakoby koncilem byla zahájena nejbližší příprava velkého jubilejního roku 2000 v nejširším slova smyslu. Kdybychom snad hledali něco podobného v liturgii, mohlo by se říci, že každoroční liturgie adventu je časem nejbližším duchu koncilu. Advent nás totiž připravuje na příchod toho, který byl, který je a který stále přichází (srov. Zj 4, 8).

21.  Do tohoto procesu příprav na rok 2000 patří řada synodů, která začala po 2. vatikánském koncilu: synodů všeobecných a synodů světadílů, oblastí, národů a diecézí. Jejich hlavním tématem je vždy evangelizace, nebo lépe - nová evangelizace, jejíž základy byly položeny v apoštolské exhortaci Pavla VI. Evangelii nuntiandi, vydané roku 1975, po skončení třetího generálního zasedání synodu biskupů. Tyto synody už samy o sobě tvoří součást nové evangelizace: rodí se totiž z náhledu 2. vatikánského koncilu na církev; otevírají široký prostor pro účast laiků a definují jejich zvláštní zodpovědnost v církvi; jsou výrazem síly, kterou Kristus dal všemu Božímu lidu, když jej učinil účastným na svém mesiášském poslání, poslání prorockém, kněžském a královském. V této souvislosti výmluvně vypovídají pasáže druhé kapitoly věroučné konstituce Lumen gentium. Příprava na jubilejní rok 2000 se tak uskutečňuje, na všeobecné i místní úrovni, v celé církvi, povzbuzované novým vědomím spásonosného poslání, které přijala od Krista. A toto vědomí se naprosto jasně projevuje v postsynodálních exhortacích, které se zabývají službou laiků, formací kněží, samotnou katechezí, rodinou i velkým dobrodiním pokání a smíření v životě církve a lidí, a v poslední době také zasvěceným životem.

22.  Zvláštní úkoly a povinnosti náleží ve vztahu k velkému jubileu roku 2000 úřadu římského biskupa. Jistým způsobem jednali v této perspektivě všichni papežové tohoto století, které se již uzavírá. Tak sv. Pius X. pojal úmysl všechno obnovit v Kristu a snažil se předcházet zhoubným jevům, které počátkem tohoto století postupně přinášela mezinárodní politická situace. Církev si byla velmi dobře vědoma, že musí vynaložit všechny síly, aby rozvíjela a hájila prvořadé statky, jako jsou mír a spravedlnost, za okolností, kdy proti ní vyvstávalo nepřátelské smýšlení. Papežové předkoncilní doby pracovali s velkým úsilím k témuž cíli, každý podle svého zaměření a smýšlení: Benedikt XV. působil před katastrofou 1. světové války, Pius XI. se dostal do konfliktu s agresivním režimem totality a nesvobody v Německu a v Rusku, v Itálii a ve Španělsku, a předtím také v Mexiku. Pius XII. zasáhl proti nesmírným křivdám, které způsobilo úplné pohrdnutí lidskou důstojností za 2. světové války. Vydal pak jasné směrnice, na jejichž základě by mohl být nově uspořádán celý svět po zániku dřívějších politických institucí.

V průběhu tohoto století probírali papežové, jdoucí ve stopách Lva XIII., po pořádku body katolického sociálního učení a pojednávali o tom, jaký by měl byt spravedlivě vytvářený poměr lidské práce a kapitálu. Stačí si připomenout encykliku Pia XI. Quadragesimo anno a četné výzvy Pia XII., rovněž tak listy Jana XXIII. Mater et Magistra a Pacem in terris, a konečně Populorum progressio, i apoštolský list Octogesima adveniens Pavla VI. O téže věci jsem často hovořil i já sám a věnoval jsem encykliku Laborem exercens zvláštním způsobem významu lidské práce, zatímco v listu Centesimus annus jsem po stu létech chtěl znovu potvrdit platnost sociálního učení, vyloženého v dokumentu Rerum novarum. Předtím jsem v encyklice Sollicitudo rei socialis systematicky shrnul veškeré sociální učení církve pod zorným úhlem soupeření Východu a Západu a nebezpečí možnosti atomové války. Dvě části sociálního učení církve - ochrana důstojnosti a práv lidské osoby v rámci spravedlivého poměru lidské práce a kapitálu a boj za mír -, které se v tomto dokumentu setkávají, zároveň navzájem souvisejí. Věci míru chtějí kromě toho posloužit i výroční poselství papežů, vydávaná vždy 1. ledna již od roku 1968, jak to zavedl Pavel VI.

23.  Současný pontifikát již od své první encykliky hovoří výslovně o velkém jubileu, a vybízí všechny, aby toto období očekávání prožívali jako „nový advent“[9] K této otázce jsem se často vracel jinde, podrobněji jsem se jí zabýval v encyklice Dominum et vivificantem.[10] Příprava roku 2000 se vskutku stává téměř hermeneutickým klíčem tohoto pontifikátu. Jistě nejde o sklon k nějakému novému chiliasmu, jak to dělali mnozí na konci prvního tisíciletí; naopak, jde o probuzení zvláštního smyslu pro pochopení všeho toho, co Duch praví církvi a církvím (srov. Zj 2, 7nn), a právě tak i jednotlivým osobám skrze dary a dobrodiní udělená ve prospěch celého společenství. Je třeba zdůraznit to, co Duch radí různým společenstvím, od těch nejmenších, jako je rodina, až po největší, jakými jsou národy a mezinárodní organizace, aniž by se přitom opomíjely kultury, civilizace a zdravé tradice. I když by se zdálo, že opak je pravdou, lidské pokolení nadále očekává zjevení synů Božích a žije touto nadějí jako matka, chystající se porodit, jak to obrazně a velmi působivě vyjadřuje svatý Pavel v listu Římanům (srov. 8, 19-22).

24.  Papežovy poutě se staly důležitou složkou jeho poslání usilovat o naplnění zásad 2. vatikánského koncilu. Tyto cesty zahájil Jan XXIII., když se již blížilo zahájení koncilu, poutí do Loreta a Assisi (1962), a podstatně se znásobily za Pavla VI., který se nejprve vydal roku 1964 do Svaté země a pak uskutečnil devět velkých apoštolských cest, při nichž se dostal do úzkého styku s národy různých světadílů.

Současný pontifikát ještě rozšířil tento program, počínaje cestou do Mexika na 3. generální konferenci latinskoamerického episkopátu v Pueble roku 1979. V témže roce došlo i k pouti do Polska při příležitosti oslav devítistého výročí úmrtí biskupa a mučedníka sv. Stanislava.

Následující etapy tohoto putování jsou dobře známé. Poutě se staly systematickými, směřovaly k místním církvím ve všech světadílech, s pozornou péčí o rozvíjení ekumenických vztahů s křesťany různých vyznání. Z tohoto hlediska nabývá zvláštního významu pozdravné poselství v Turecku (1979), Německu (1980), v Anglii, Walesu a Skotsku (1982), ve Švýcarsku (1984), skandinávských zemích (1989) a naposledy v pobaltských státech (1993).

V současnosti je mezi vytoužené cíle poutí zařazeno také Sarajevo v Bosně a Hercegovině a Střední východ: Libanon, Jeruzalém a Svatá země. Bylo by velmi výmluvné, kdyby bylo možno při příležitosti roku 2000 navštívit všechna ta místa, která ležela na cestě vyvoleného starozákonního lidu, od krajů Abrahámových a Mojžíšových, přes Egypt a horu Sinaj, až po město Damašek, které bylo svědkem obrácení svatého Pavla.

25.  Při přípravách na rok 2000 hrají důležitou úlohu místní církve, které připomenou svými vlastními oslavami jubileí závažné události v dějinách spásy různých národů. Mezi těmito místními nebo státními oslavami bylo událostí nejvyššího významu tisíciletí přijetí křtu na Rusi v roce 1988[11], stejně jako pětisté výročí počátků evangelizace amerického kontinentu (1492). Vedle těchto událostí tak významných, i když ne všeobecného dosahu, je třeba připomenout i další, neméně důležité: například tisící výročí přijetí křtu v Polsku roku 1966 a Uhrách roku 1968 a šestisté výročí pokřtění Litvy roku 1987. Zanedlouho si připomeneme tisící pětisté výročí křtu franckého krále Chlodvíka (496) a také tisící čtyřsté výročí příchodu sv. Augustina z Canterbury do Kentu roku 597, které bylo počátkem evangelizace anglosaského světa.

Pokud jde o Asii, připomene nám jubilejní rok samotného apoštola Tomáše, který na úsvitu křesťanské doby přinesl podle tradice evangelijní zvěst do Indie, kam později, kolem roku 1500, dorazili portugalští misionáři. V tomto roce budeme také slavit sedmisté výročí počátků evangelizace Číny (1294) a chystáme se připomenout šíření misijního díla na Filipínách po zřízení metropolitního stolce v Manile roku 1595, stejně jako čtyřsté výročí smrti prvních japonských mučedníků (1597).

V Africe, kde se poprvé hlásalo evangelium již v apoštolských dobách, bude slaveno tisící šestisté padesáté výročí svěcení prvního etiopského biskupa, svatého Frumentia (asi 340) a pětisté výročí zahájení evangelizace Angoly ve starém království Kongo (1491); některé státy jako Kamerun, Pobřeží Slonoviny, Středoafrická republika, Republika Burundi a Burkina Faso již oslavují sté výročí příchodu misionářů do své země. Rovněž další státy Afriky nedávno oslavily podobná výročí.

Nemůžeme přejít mlčením ani východní církve, jejichž prastaré patriarcháty mají tak blízký vztah k dědictví apoštolů a jejichž teologické, liturgické a duchovní tradice představují nesmírný poklad, který je společným dědictvím celého křesťanstva. Časté a četné připomínky těchto církví a rovněž jejich společenství, která v nich uznávají svůj apoštolský původ, upomínají na Kristovu cestu staletími a také ony se připojují na sklonku druhého tisíciletí k velkému jubileu.

Dějiny veškerého křesťanstva, nazírané v tomto světě, se nám jeví jako jediný tok, do něhož vlévá své vody mnoho říček. A tak nás rok 2000 vybízí, abychom obnovili svou věrnost, upevnili svou jednotu a přicházeli k břehům této široké řeky, totiž řeky zjevení, křesťanství i církve, která protéká dějinami lidstva již od události v Nazaretě a pak v Betlémě po dva tisíce let. Je to skutečně „řeka“, jejíž „toky“ - jak říká žalm „jsou k radosti Božímu městu“ (Ž 46/45, 5).

26.  K přípravě roku 2000 patří rovněž milostivá léta sklonku tohoto století. Dosud máme v paměti milostivé léto, které vyhlásil papež Pavel VI. roku 1975; se stejným úmyslem byl slaven rok 1983 jako rok vykoupení. Snad ještě působivěji jsme oslavili Mariánský rok 1987-1988, který jednotlivé místní církve s touhou očekávaly a hluboce prožívaly, zvláště v mariánských svatyních po celém světě. Encyklika Redemptoris Mater, která v tu dobu vyšla, objasnila učení koncilu o přítomnosti Matky Boží v tajemství Krista a církve: Bůh Syn se před dvěma tisíci léty působením Ducha svatého stal člověkem a narodil se z neposkvrněné Panny Marie. Proto byl Mariánský rok jakousi předehrou jubilejního roku, neboť v sobě obsáhl mnohé z toho, co bude třeba plně vyjádřit v roce 2000.

27.  Zde je nutno připomenout, že Mariánský rok těsně předcházel událostem roku 1989. Jsou to události, které svým rozsahem a zvláště pak rychlým spádem nutně vyvolávají úžas. Sedmdesátá léta tohoto století znamenala vzrůstající nebezpečí eskalace studené války; rok 1989 však přinesl mírové řešení, které téměř mělo formu „organického“ pokroku. V jeho světle je třeba přiznat až prorockou sílu encyklice Rerum novarum: co v ní totiž papež Lev XIII. napsal o komunismu, to se přesně potvrdilo v těchto událostech, jak jsem to zdůraznil v encyklice Centesimus annus.[12] Kromě toho bylo zřejmé, že ve všem, co se událo, zasahovala s mateřskou péčí neviditelná ruka Prozřetelnosti: „Cožpak může zapomenout žena na své nemluvně...?“ (Iz 49, 15)

Nicméně i po roce 1989 vyvstalo nové nebezpečí a nová hrozba. Ve státech východního bloku se po pádu komunistického režimu projevily nebezpečné nacionalistické a šovinistické tendence, jak to, žel Bohu, dokládají události v balkánských státech a jiných přilehlých oblastech. To nutí evropské státy, aby se samy nad sebou vážně zamyslely a přiznaly chyby a omyly, jichž se v minulosti dopustily na ekonomickém a politickém poli vůči těm národům, jejichž práva byla úmyslně a záměrně porušována imperialistickými vládami minulého i tohoto století.

28.  V přítomné době prožíváme po Mariánském roce v podobném duchu a s podobnými pocity Rok rodiny, jehož obsah je úzce spjat s tajemstvím vtělení a se samotnými dějinami lidstva. Můžeme tedy doufat, že Rok rodiny, který začal právě tak jako Mariánský rok v Nazaretě, se stane dalším významným krokem v přípravě velkého jubilea.

V této perspektivě jsem napsal List rodinám, v němž jsem měl v úmyslu znovu vyložit podstatu církevního učení o rodině a donést je, takříkajíc, ke každému rodinnému krbu. Na 2. vatikánském koncilu církev shledala jeden ze svých hlavních úkolů v opětném zhodnocení důstojnosti manželství a rodiny.[13] Rok rodiny chce tedy přispět k uskutečnění záměrů koncilu v tomto směru. Proto je zapotřebí, aby příprava velkého jubilea neopomenula žádný dům a žádnou rodinu. Nechtěl snad Boží Syn vstoupit do lidských dějin právě prostřednictvím rodiny, oné nazaretské?


ČÁST IV.

Bezprostřední příprava

29.  V tomto širokém záběru pohledu vyvstává otázka: je možno koncipovat specifický program aktivit, směřujících k bezprostřední přípravě velkého jubilea? Po pravdě řečeno, co bylo konstatováno výše, už dává tušit jisté prvky takového programu. Detailnější plán iniciativ „ad hoc“ musí být plodem širšího zvážení této otázky, nemá-li být příliš vyumělkovaný a těžko uskutečnitelný v jednotlivých církvích, které žijí v tak rozličných podmínkách. Protože jsem si toho vědom, chtěl jsem se v této záležitosti dotázat na jejich mínění předsedů biskupských konferencí a zvláště otců kardinálů.

Jsem vděčný ctihodným členům kardinálského sboru, kteří vypracovali na mimořádné konsistoři ve dnech 13. a 14. června v tomto směru četné návrhy a také poskytli užitečné rady. Děkuji rovněž tak bratřím v biskupském úřadu, kteří mi neopomněli různými způsoby předat četné cenné podněty, které jsem měl bedlivě na paměti, když jsem sestavoval tento apoštolský list.

30.  První námět, který jasně vzešel ze všeobecné konzultace, se týká doby přípravy. Do roku 2000 zbývá několik málo let: zdálo se nám vhodné rozdělit toto období na dvě fáze a vyhradit vlastní přípravné fázi poslední tři roky. Usoudili jsme totiž, že delší časový interval by vedl k nahromadění mnoha teorií a podstatně by oslabil duchovní záměr.

Zdálo se nám tedy vhodné přiblížit se historickému datu první fází přípravy věřících, v níž se soustředíme na širší problematiku, abychom pak v druhé fázi, ve třech létech, zaměřili vše přímou a nejbližší cestou k oslavě tajemství Krista Spasitele.

a) PRVNÍ FÁZE

31.  První fáze bude tedy mít předpřípravný charakter: jejím účelem bude oživit v křesťanském lidu vědomí hodnoty a významu jubilejního roku 2000 pro dějiny lidstva. Protože s sebou nese památku Kristova narození, vyznačuje se niterně kristologickým momentem.

V souladu s rozdělením křesťanské víry na slovo a svátost, záleží podle našeho názoru velmi na tom, aby se podobně v tento jedinečný čas spojila struktura památky se strukturou oslavy, aby si věřící křesťané nejen připomenuli v mysli tuto událost, ale aby také zakusili její spásonosnou moc skrze svátostný úkon. V křesťanech této doby chce jubilejní připomínka upevnit víru v Boha zjeveného v Kristu, posílit naději směřující k očekávání věčného života a zapálit lásku, pracující účinně pro blaho bratří a sester.

V prvním časovém úseku, od roku 1994 do roku 1996, doporučí Svatý stolec, s pomocí k tomu účelu zvláště ustaveného výboru, jisté všeobecně platné linie reflexe i aktivit, zatímco detailní duchovní příprava bude úkolem podobných komisí místních církví. Jde o to jistým způsobem pokračovat ve všem, co bylo uskutečněno v rámci předchozí, časově vzdálenější přípravy, a současně prohloubit nejcharakterističtější aspekty jubilejní události.

32.  Jubileum je vždy čas zvláštní milosti, „den Hospodinovy přízně“: jako takové má - jak jsme řekli výše - radostný charakter. Jubileum roku 2000 chce tedy být velikou modlitbou chvály a díkůvzdání především za dar vtělení Syna Božího a za dar vykoupení, které vykonal. V onom roce znovu stanou křesťané s novým úžasem víry tváří v tvář lásce Otce, který vydal svého Syna, „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3, 16). Dále budou s hlubokou vroucností děkovat za dar církve, kterou založil Kristus jako „svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“.[14] Jejich díkůvzdání se bude týkat také plodů svatosti, které vyzrály v životě tolika mužů a žen, kteří dokázali v každé historické době bezvýhradně přijmout dar vykoupení.

Radost kteréhokoli jubilea je však především radostí z odpuštění vin, radostí z obrácení. Proto se nám zdá vhodné znovu postavit do popředí to, co bylo tématem synodu biskupů v roce 1984, to je pokání a smíření.[15] Tento synod měl v dějinách pokoncilní církve nesmírný význam. Znovu se totiž zabýval stále živou otázkou obrácení („metanoia“), které je prvotní podmínkou pro smíření jak jednotlivců, tak celých společenství s Bohem.

33.  Je rovněž správné, aby církev, zatímco se druhé tisíciletí chýlí ke konci, s jasnějším vědomím vzala na sebe hřích svých synů ve vzpomínce na všechny situace v průběhu dějin, kdy se vzdálili od ducha Krista a jeho evangelia, a namísto svědectví života, inspirovaného hodnotami víry, poskytovali světu podívanou na způsoby myšlení a jednání, které byly skutečnými formami protisvědectví a pohoršení.

I když je církev pro své spojení s Kristem svatá, nikdy nepřestává konat pokání: před Bohem a před lidmi vždy uznává za vlastní své hříšné syny. Věroučná konstituce Lumen gentium o tom říká: „V církvi však jsou i hříšníci, je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy.“[16]

Bude třeba, aby Svatá brána jubilejního roku 2000 byla symbolicky větší než ty dřívější, neboť lidstvo, které dojde k jejímu prahu, nezanechá za zády jen století, ale celé tisíciletí. Je dobré, aby církev vykročila na tuto cestu s jasným vědomím všeho toho, co prožila v průběhu posledních deseti staletí. Nemůže překročit práh nového tisíciletí, aniž by zároveň nepobízela své syny, aby se v pokání očistili ode všech omylů, nevěrnosti, nedůslednosti a zpozdilosti. Uznat poklesky minulosti je aktem věrnosti a odvahy, který nám pomáhá, abychom posílili svou víru, a činí nás bdělými a schopnými čelit pokušením a obtížím dneška.

34.  Mezi hříchy, které vyžadují větší úsilí v pokání a obrácení, patří zcela určitě ty, jež uškodily jednotě, kterou Bůh chtěl mít ve svém lidu. V průběhu tohoto tisíciletí, které se již chýlí ke konci, docházelo v církevním společenství mnohem více než v prvním tisíciletí, „leckdy ne bez viny lidí z obou stran“,[17]k bolestným rozkolům, které otevřeně protiřečí Kristově vůli a jsou pohoršením světu.[18] Takové hříchy minulosti nám stále ještě bohužel dávají pocítit svou tíhu a přetrvávají jako mnohá pokušení dodneška. Je nutné je napravit a prosit přitom usilovně Krista o odpuštění.

V tomto posledním úseku tisíciletí se musí církev s ještě vroucnější modlitbou obrátit k Duchu svatému a vyprošovat si od něj milost jednoty křesťanů. Toto je klíčový problém pro evangelijní svědectví ve světě. Zvláště po 2. vatikánském koncilu se uskutečnilo s velkorysostí a vším úsilím mnoho ekumenických iniciativ: je možno říci, že veškerá aktivita místních církvi i Apoštolského stolce nabyla ekumenického nádechu. Papežská rada pro podporu sjednocení křesťanů se stala jedním z hlavních hybných center procesu směřujícího k plné jednotě.

Nicméně jsme si všichni vědomi, že uskutečnění tohoto záměru nemůže být jen plodem lidských sil, jakkoli jsou nezbytné. Jednota je totiž darem Ducha svatého. Od nás se žádá, abychom přijímali tento dar bez váhání, povrchnosti a zamlčování ve svědectví pravdě a abychom šlechetně učinili skutkem pokyny, dané koncilem a následnými dokumenty Svatého stolce, jež se těší velké vážnosti u mnohých z křesťanů, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví.

To je jeden z úkolů křesťanů, kráčejících vstříc roku 2000. Blízkost konce druhého tisíciletí vybízí všechny ke zpytování svědomí a k vhodným ekumenickým iniciativám, aby tak mohli k velkému jubileu přistoupit ne-li již jako úplně sjednoceni, pak alespoň jako mnohem bližší překonání rozdělení druhého tisíciletí. To vyžaduje - a každý to vidí - mimořádné úsilí. Je třeba pokračovat ve věroučném dialogu a zvláště je třeba více usilovat o ekumenickou modlitbu. Ta po koncilu doznala velkého rozšíření, ale musí se šířit ještě víc a zahrnovat stále více křesťanů v souladu s velkou Kristovou modlitbou před jeho utrpením: „Otče... ať všichni jsou jedno“ (Jan 17, 21).

35.  Další bolestnou kapitolu, k níž se synové církve nemohou vrátit jinak než s duchem otevřeným pro pokání, představuje tichý souhlas, projevovaný zvláště v některých staletích, s metodami intolerance a dokonce násilí ve službě pravdě.

Je pravdou, že správný historický úsudek se neobejde bez pečlivého uvážení dobových kulturních podmíněností, pod jejichž vlivem se mnozí mohli v dobré víře domnívat, že autentické vydávání svědectví pravdě znamená potlačovat nebo alespoň vylučovat názor druhého. Nejrůznější důvody často spoluvytvářely předpoklady intolerance a živily atmosféru vášní, z níž se dokázali vytrhnout jen lidé velkého ducha, opravdu svobodní a plní Boha. Ale ani uvážení polehčujících okolností nezbavuje církev povinnosti velmi želet slabosti tolika svých synů, kteří pokřivili její tvář a dokonce zabránili tomu, aby plně nahlížela obraz svého ukřižovaného Pána, nepřekonatelného příkladu trpělivé lásky a pokorné mírnosti. Z těchto bolestných rysů minulosti vyplývá pro budoucnost poučení, které musí vést každého křesťana k tomu, aby se pevně držel zlatého pravidla daného koncilem: „Pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně“.[19]

36.  Vážné zpytování svědomí doporučovala většina kardinálů a biskupů zvláště ve vztahu k církvi naší doby. Je třeba, aby se křesťané na prahu nového tisíciletí pokorně postavili před Pána a ptali se sami sebe na svou spoluzodpovědnost ve vztahu ke zlu naší doby. Současná epocha totiž kromě mnoha světel vykazuje i nemálo stínů.

Jak bychom mohli například přejít mlčením náboženskou lhostejnost, která vede mnoho dnešních lidí k tomu, že žijí, jako by Bůh vůbec nebyl, anebo se spokojují s jakousi náboženskou vlažností, která není schopna se poměřit s problémem pravdy a povinností uvést s ní v soulad svůj život? Sem také patří velmi rozšířená ztráta vyššího smyslu lidského života a zmatek v oblasti mravního života, dokonce v základních hodnotách úcty k životu a rodině. Ověření pravého stavu věcí se ukládá i synům církve: nakolik se sami dávají ovládnout světským duchem a etickým relativismem? Jak velký podíl musí přiznat tváří v tvář bezbožnosti, která se stále více šíří, protože neukázali pravou Boží tvář také pro „nedostatky ve svém náboženském, mravním a sociálním životě“?[20]

Nelze rovněž popřít, že duchovní život mnoha křesťanů prochází momentem nejistoty, který zahrnuje nejen morální život, ale i modlitbu a samotnou teologální integritu víry. Naše víra, vystavovaná často zkoušce již životními podmínkami naší doby, je mnohdy matena falešnými teologickými domněnkami, které se šíří díky krizi poslušnosti vůči učitelskému úřadu církve. A pokud jde o svědectví církve v naší době, jak bychom nepocítili bolest nad nedostatkem schopnosti správně rozlišovat, který se mnohdy stává dokonce tichou spoluvinou mnoha křesťanů tváří v tvář porušování základních lidských práv totalitními režimy? Není snad třeba mezi stíny dneška zmínit s lítostí spoluzodpovědnost mnoha křesťanů za vážné formy sociálního bezpráví a diskriminace? Musíme se ptát kolik z nich zná a patřičně naplňuje zásady sociálního učení církve.

Zpytování svědomí nemůže ponechat stranou ani otázku přijetí koncilu, tohoto velikého daru Ducha svatého církvi na konci druhého tisíciletí. V jaké míře se Boží slovo stalo plněji duší teologie a inspirátorem vší křesťanské existence, jak to požadovala věroučná konstituce Dei verbum? Je liturgie prožívána jako „pramen a vrchol“ církevního života podle nauky koncilní konstituce Sacrosanctum Concilium? Upevňuje se ve všeobecné církvi i v místních církvích ekleziologie společenství věroučné konstituce Lumen gentium tím, že se dává prostor charizmatům, službě a různým formám účasti Božího lidu, aniž by se přitom otvíraly dveře populismu a sociologismu, které neodrážejí katolický náhled církve a autentického ducha 2. vatikánského koncilu? Zvláště závažná otázka se musí týkat také stylu vztahů církve a světa. Koncilní pokyny, obsažené v pastorální konstituci Gaudium et spes, i v dalších dokumentech, o otevřeném, vzájemně se respektujícím a srdečném dialogu, který se ovšem musí vyznačovat pozorným rozlišováním a odvážným vydáváním svědectví pravdě, jsou stále platné a vybízejí nás k další práci.

37.  Církev prvního tisíciletí se zrodila z krve mučedníků: „Sanguis martyrum - semen christianorum“.[21] Události, k nimž došlo za Konstantinovy doby, by byly stěží mohly přinést církvi pokrok, který se projevil během prvního tisíciletí, kdyby nebylo setby mučedníků a pokladu svatosti, jež zformovaly první křesťanské generace. Ke konci druhého tisíciletí se církev opět stala církví mučedníků. Pronásledování věřících - kněží, řeholníků i laiků - způsobilo všude na světě velkou setbu mučedníků. Kdo vydali svědectví Kristu až k prolití krve, jsou pokládáni za společný poklad katolíků, pravoslavných, anglikánů i protestantů, jak to řekl Pavel VI. v homilii ke svatořečení ugandských mučedníků.[22]

Toto svědectví je třeba mít stále na paměti. Prvotní církev, i když měla při uspořádání svých záležitostí velké nesnáze, chtěla zachovat svědectví o mučednících v přístupných martyrologiích. Tato martyrologia v průběhu doby rostla a do seznamu svatých a blahoslavených církve byli zapisováni nejen ti, kdo pro Krista prolili krev, ale také učitelé víry, misionáři, vyznavači, biskupové, kněží, panny, manželé, vdovy a děti.

Do naší doby se vrátili mučedníci, často neznámí, jako „neznámí vojíni“ velké věci Boží! Pokud je to možné, neměla by se v církvi jejich svědectví ztrácet. Jak bylo upozorněno v konsistoři, je třeba, aby se místní církve ze všech sil snažily uchovat památku těch, kdo podstoupili mučednictví, a shromažďovaly nezbytné doklady. A to také dostane svou specifickou ekumenickou podobu. Ekumenismus svatých, mučedníků, je pravděpodobně nejpřesvědčivější. Společenství svatých promlouvá jasněji než rozdělení a nesváry. Martyrologium prvních staletí se stalo základem kultu svatých. Když církev vyhlašovala a uctívala svatost svých synů a svých dcer, vzdávala nejvyšší poctu samotnému Bohu; v mučednících ctila Krista, který byl strůjcem jejich mučednictví a svatosti. Postupně se vyvinula praxe svatořečení, která existuje v katolické církvi i v pravoslavných církvích dodnes. V této době počet svatořečení a blahořečení vzrostl: ukazují sílu a životnost místních církví, kterých je dnes daleko více než v prvních staletích a v prvním tisíciletí. Veliká pocta, kterou všechny církve vzdají Kristu na prahu třetího tisíciletí, bude demonstrací všemohoucí přítomnosti Vykupitele skrze plody víry, naděje a lásky v mnoha mužích a ženách všech národů, kteří následovali Krista v rozmanitých povoláních křesťanského života.

K roku 2000 bude úkolem Apoštolského stolce modifikovat martyrologia pro potřeby všeobecné církve a věnovat přitom velkou pozornost svatosti těch, kdo i v naší době plně žili v pravdě Kristově. Zvláštním způsobem je třeba usilovat o uznání hrdinských ctností mužů a žen, kteří naplnili své křesťanské povolání v manželství: protože jsme si dobře vědomi, že i v onom stavu nechybí plody svatosti, pokládáme za nutné nacházet vhodné způsoby, jak je ověřovat a ukazovat je církvi jako příklad a pobídku pro ostatní křesťanské manžele.

38.  Posledním požadavkem, zdůrazněným kardinály a biskupy, je nutnost pořádat další synody jednotlivých světadílů, jako byly synody uskutečněné v Evropě a v Africe. Poslední generální konference latinskoamerického episkopátu se usnesla, se souhlasem severoamerického episkopátu, uspořádat panamerický synod o otázkách nové evangelizace v obou částech tohoto kontinentu, které se vzájemně značně liší vzhledem ke svým počátkům a dějinám, a o otázkách spravedlnosti a mezinárodních ekonomických vztahů s ohledem na propastný rozdíl mezi severními a jižními oblastmi.

Kontinentální synod se bude muset zabývat i otázkou Asie,kde je zvláště naléhavá otázka setkání křesťanství s prastarými místními kulturami a náboženstvími. To je velká výzva pro evangelizaci, protože náboženství jako buddhismus nebo hinduismus se představují s jasným soteriologickým charakterem. Proto je také naléhavě třeba, aby se při příležitosti velkého jubilea objasnila a prohloubila pravda o Kristu, který je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi a jediným Vykupitelem světa, jehož je třeba dobře odlišovat od zakladatelů jiných náboženství, v nichž lze ovšem najít prvky pravdy, jichž si církev s upřímnou úctou cení, protože v nich vidí odraz „Pravdy, která osvěcuje všechny lidi“.[23]V roce 2000 musí zaznít s novou silou slovo pravdy: „Ecce natus est nobis Salvator mundi“ (Hle, narodil se nám Spasitel).

Bude užitečné uspořádat oblastní synod také v Oceánii. V tomto světadílu je nutno mimo jiné řešit problém domorodců, kteří zvláštním způsobem připomínají některé aspekty prehistorie lidského rodu. Na synodu bude třeba spolu s jiným projednat závažnou otázku setkání křesťanství s religiozitou pradávných forem, které se vyznačují silnými rysy monoteismu.

b) DRUHÁ FÁZE

39.  Po tak široce založené akci, zaměřené k tomu, aby se mysl věřících stala citlivou k hodnotám jubilea, bude možné přistoupit k druhé fázi vlastní přípravy. Potrvá tři léta, od roku 1997 do roku 1999. Ideální struktura takového tříletí, zaměřeného ke Kristu, Božímu Synu, který se stal člověkem, nemůže být jiná než teologická, a to trinitární.

V prvním roce: Ježíš Kristus

40.  První rok 1997 bude věnován úvahám o Kristu, který je Otcovým Slovem a stal se skrze Ducha svatého člověkem. Je třeba osvětlit výsostně kristologický charakter jubilea, jež bude slavit vtělení a příchod Božího Syna na svět, tedy tajemství spásy, které se má dostat všemu celému lidskému rodu. Všeobecné téma, které pro tento rok navrhli mnozí kardinálové a biskupové, zní: „Ježíš Kristus, jediný Spasitel světa včera i dnes i navěky“ (srov. Žid 13, 8).

Z kristologických námětů, zaznamenaných v konsistoři, vystupují do popředí následující: potřeba věnovat znovu pozornost Kristu Spasiteli a hlasateli evangelia, především ve světle čtvrté kapitoly Lukášova evangelia, kde je spojováno téma Kristova poslání hlásat evangelium s otázkou jubilea; prohloubení tajemství jeho vtělení a narození z Mariina panenského lůna; nezbytnost víry v něho pro dosažení spásy.

Je třeba, aby se křesťané, mají-li nabýt pravého poznání Krista, zvláště v průběhu tohoto roku vrátili s novým zájmem k bibli, „jak prostřednictvím posvátné liturgie, která oplývá božskými výroky, tak ve zbožné četbě nebo prostřednictvím vhodných vzdělávacích zařízení nebo jiných prostředků“.[24] Ve zjeveném textu před námi v lásce stojí sám nebeský Otec a rozmlouvá s námi, ukazuje nám přirozenost jednorozeného Syna a tajemství lidské spásy.[25]

41.  Výše zmíněné úsilí o aktualizaci svátostí může být v průběhu tohoto roku zaměřeno ke zdůraznění moci křtu, který se pokládá za základ křesťanského života podle slov apoštola: „Vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista“ (Gal 3, 27). Katechismus katolické církve připomíná, že křest „je základem společenství všech křesťanů, i těch, kteří ještě nejsou v plném společenství s katolickou církví“.[26] Právě z hlediska ekumenismu to bude významný rok, kdy bude třeba upřít společně zrak ke Kristu, jedinému Pánu, ve snaze být s ním jedno, jak o to prosil Otce. Zdůraznění ústřední role Krista, Božího slova a víry by se u křesťanů jiných konfesí nemělo minout se zájmem a příznivým přijetím.

42.  Vše musí být zaměřeno k prioritnímu cíli jubilea, jímž je upevnění víry a svědectví křesťanů. Je tedy nutné, aby se v každém věřícím vzbudila silná touha po svatosti, vroucí přání obrátit se a obnovit se v nitru, a přitom se prohlubovala potřeba opravdovější modlitby a porozumění pro bližního, zvláště toho nejpotřebnějšího.

První rok bude tedy vhodnou dobou pro to, abychom se vrátili ke katechezi v jejím prvotním významu a původní hodnotě, totiž jako k „apoštolskému učení“ (Sk 2, 42) o osobě Ježíše Krista a o jeho tajemství spásy. K tomuto účelu bude velmi užitečné prohloubené poznání Katechismu katolické církve, který představuje „věrně a přehledně učení Písma svatého a tradice živé v církvi a v autentickém učitelském úřadu, stejně jako duchovní dědictví Otců, svatých a světic církve, aby bylo možno lépe poznávat křesťanské tajemství a oživit víru Božího lidu“.[27] Máme-li být realističtí, nesmíme opomenout nutnost vnést do povědomí křesťanů jasno ohledně omylů týkajících se Kristovy osoby a to důkladným rozborem názorů, které se staví proti němu a proti církvi.

43.  Svatá Panna, která nám bude jaksi „skrytě“ stát po boku v průběhu celé přípravné fáze, bude v tomto prvním roce předmětem našeho rozjímání především v tajemství svého božského mateřství. V jejím lůně se Slovo stalo tělem! Říkáme-li, že Kristus má ústřední roli, nemůžeme neuznat úlohu, kterou sehrála jeho nejsvětější Matka. Úcta k ní, jestliže se správně objasní, naprosto nemůže být na újmu „důstojnosti a účinnosti jediného prostředníka, Krista“.[28] Marie totiž ustavičně ukazuje ke svému božskému Synu a je dávána všem věřícím za příklad víry v každodenním životě: „Církev o ní zbožně uvažuje a rozjímá ve světle vtěleného Slova, s úctou proniká hlouběji do nejvyššího tajemství vtělení a připodobňuje se tak stále více svému Snoubenci.“[29]

Ve druhém roce: Duch svatý

44.  Rok 1998, druhý rok přípravné fáze, bude zvláštním způsobem věnován Duchu svatému a jeho posvěcující přítomnosti uprostřed společenství Kristových učedníků. „Velké jubileum,které uzavře druhé tisíciletí, má“ - jak jsem napsal v encyklice Dominum et vivificantem - „...pneumatologický charakter, protože tajemství vtělení se stalo skutečností ,z působení Ducha svatého‘. ‚Uskutečnil‘ je Duch, který - jedné podstaty s Otcem a Synem - je v absolutním tajemství trojjediného Boha osobou - láskou, nestvořeným darem, jenž je věčným zdrojem všech darů od Boha v řádu stvoření, přímým podnětem a v jistém smyslu i předmětem Božího sebesdělování v řádu milosti. Tajemství vtělení je vrcholem tohoto darování, tohoto vzájemného vztahu, jímž Bůh sděluje sám sebe.“[30]

Církev se nemůže připravit na závěr druhého tisíciletí „žádným jiným způsobem, než v Duchu svatém. Co se stalo ,v plnosti času skrze Ducha svatého, může vytanout z paměti církve jedině skrze něho“.[31]

Duch totiž zpřítomňuje v církvi všech dob i zemí jediné zjevení, které lidem přinesl Kristus, aby bylo živé a účinné v mysli každého jednotlivce: „Ale Přímluvce Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já“ (Jan 14, 26).

45.  Proto náleží k hlavním povinnostem příprav jubilea znovu prozkoumat přítomnost Ducha, který působí v církvi jednak svátostně, zvláště skrze svátost biřmování, a jednak v různých charizmatech, úřadech a službách, které on sám zavedl pro její dobro: „Jeden a týž Duch rozděluje k užitku církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v církvi (srov. 1 Kor 12, 1-11). Mezi těmito dary vyniká milost udělená apoštolům, jejichž pravomoci podřizuje sám Duch i charizmatiky (srov. 1 Kor 14). Tentýž Duch sjednocuje tělo sám sebou, svou silou i vnitřním spojením údů, a tím vzbuzuje a rozněcuje mezi věřícími lásku.“[32]

Duch je i v naší době hlavním činitelem nové evangelizace. Bude tedy velmi záležet na tom, abychom se vrátili k Duchu jako k tomu, kdo v průběhu dějin buduje Boží království a připravuje jeho plné zjevení v Kristu Ježíši tím, že působí v lidském nitru a dává vyklíčit i v každodennosti lidského života semenům definitivní spásy, která se uskuteční na konci věků.

46.  V této eschatologické perspektivě budou věřící vyzváni k tomu, aby znovu objevili teologální ctnost naděje, o níž vědí, protože i k nim přišlo „slovo pravdy, radostná zvěst“ (Kol 1, 5). Základní postoj naděje zároveň nutí křesťana, aby neztrácel ze zřetele poslední cíl, který dává smysl a hodnotu celému jeho životu a zároveň mu nabízí solidní a hluboké důvody ke každodennímu úsilí o proměnu skutečnosti k obrazu Božího záměru.

Jak připomíná apoštol Pavel: „Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. Naše spása je zatím pouze předmětem naděje“ (Řím 8, 22-24). Křesťané jsou zváni, aby se osvobodili pro zahájení velkého jubilea počátku třetího tisíciletí tím, že obnoví svou naději v konečný příchod království Božího, když jej budou připravovat den za dnem ve svém nitru, v křesťanském společenství, k němuž náleží, v prostředí, v němž žijí, a konečně pak v dějinách světa.

Je třeba správně zhodnotit a dále prohloubit znamení naděje, přítomná v tomto posledním úseku století, navzdory stínům, které je často zastírají našim očím: v občanské oblasti je to pokrok, kterého dosáhla věda a technika a zvláště lékařství ve službě lidskému životu, živější smysl pro zodpovědnost za životní prostředí, snaha nastolit mír a spravedlnost všude tam, kde jsou porušovány, úsilí o smíření a solidaritu mezi národy, hlavně v komplexních vztazích mezi severem a jihem světa...; na církevním poli je to pozornější naslouchání hlasu Ducha, když jsou přijímána charizmata a dáván prostor laikům, horlivé nasazení pro věc jednoty křesťanů, prostor daný dialogu s ostatními náboženstvími a se současnou kulturou...

47.  V druhém roce přípravy bude třeba vést velmi cílevědomě věřící k tomu, aby si uvědomovali hodnotu jednoty uvnitř církve, k níž míří různé dary a charizmata, jež v církvi probudil Duch. V této věci bude možno vhodně prohloubit poznání ekleziologické nauky 2. vatikánského koncilu, obsažené zvláště ve věroučné konstituci Lumen gentium. Tento závažný dokument výslovně zdůraznil, že jednota Kristova Těla je založena v působení Ducha, zaručena apoštolskou službou a opírá se o vzájemnou lásku (srov. 1 Kor 13, 1-8). Takovéto katechetické prohloubení víry nutně přivede členy Božího lidu ke zralejšímu poznání vlastní zodpovědnosti, stejně jako k živějšímu smyslu pro hodnotu církevní poslušnosti.[33]

48.  Maria, která počala vtělené Slovo skrze Ducha svatého a dala se po celý život vést jeho vnitřním působením, bude v tomto roce přitahovat náš pohled a bude nám příkladem ženy, která uposlechla volání Ducha, ženy mlčení a naslouchání, ženy naděje, která jako Abrahám dokázala přijmout Boží vůli, neboť „ačkoli už nebylo naděje, ona přece doufala“ (Řím 4, 18). Znamenitě vyjádřila v plnosti touhu Jahvových chudých a zazářila jako příklad těm, kteří se celým srdcem svěřují Božím příslibům.

Ve třetím roce: Bůh Otec

49.  Třetí a poslední přípravný rok - 1999 - bude sloužit k rozšíření duchovních obzorů věřících podle Kristovy míry: míry „nebeského Otce“ (srov. Mt 5, 45), který ho poslal a k němuž se vrátil (srov. Jan 16, 28).

„Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17, 3). Celýživot křesťana je jakoby velkou poutí do domu Otce, jehož svrchovanou lásku ke každému lidskému stvoření, a zvláště k „marnotratnému synovi“ (srov. Lk 15, 11-32), den za dnem stále znovu objevujeme. Taková pouť zahrnuje samotné nitro lidské osoby a rozšiřuje se posléze na společenství věřících a celé lidské pokolení.

Jubileum, jehož ústřední postavou je Kristus, se tak stává velkým aktem chvály Otce: „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce“ (Ef 1, 3-4).

50.  V tomto třetím roce bude vědomí „cesty k Otci“ pobízet všechny, aby tak, jak to chce Kristus, Vykupitel člověka, nastoupili cestu opravdového obrácení, která s sebou zároveň přináší jak „negativní“ aspekt osvobození od hříchu, tak „pozitivní“ aspekt rozhodnutí pro dobro, vyjádřené mravními hodnotami, obsaženými v přirozeném zákoně, potvrzeném a prohloubeném evangeliem. V této perspektivě se má znovu objevit a horlivě ctít svátost pokání ve svém nejhlubším významu. Hlásání obrácení, které nutně vyžaduje křesťanská láska, je mimořádně důležité v dnešní společnosti, v níž se často zdají být ztraceny samotné základy mravního nazírání lidské existence.

Proto je zapotřebí klást zvláště v tomto roce důraz na teologální ctnost lásky a připomínat si souhrnné a tak výstižné tvrzení prvního listu Janova: „Bůh je láska“ (4, 8.16). Láska, ve své dvojí podobě lásky k Bohu a k bratřím, je vlastně shrnutím mravního života věřícího člověka. V Bohu pramení a v Boha ústí.

51.  Když si tedy v této perspektivě připomínáme, že Ježíš přišel, aby „chudým zvěstoval radostnou zvěst“ (Mt 11, 5; Lk 7, 22), tím spíš musíme mít na paměti, že církev si musí všímat hlavně chudých a opuštěných. A je třeba zdůraznit povinnost hájit spravedlnost a mír ve světě jako je náš, poznamenaném tolika zápasy a neúnosnou sociální a ekonomickou nerovností, povinnost, jež je určujícím aspektem příprav a oslav jubilea. Tak, ve světle 3. knihy Mojžíšovy (25, 8-12), se křesťané musí stát hlasem všech chudých světa a v přesvědčení, že jubileum je k tomu vhodnou dobou, uvažovat mezi jiným o snížení, ne-li vůbec o vymazání mezinárodního dluhu, který zatěžuje budoucnost mnoha národů. Jubileum bude také příležitostí zamyslet se nad dalšími palčivými problémy dneška, jako jsou například obtíže, bránící dialogu mezi různými kulturami, a otázky, spojené s úctou k právům ženy a podporou rodiny a manželství.

52.  Ve světle konstatování, že „Kristus... zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání“[34], bude třeba se zvlášť zabývat dvěma tématy tohoto třetího přípravného roku, a to pokušením zesvětštění a dialogem s velkými náboženstvími.

V prvním případě bude vhodné věnovat pozornost široké tématice civilizační krize, která se projevuje především v západních státech, jež jsou sice technicky vyspělejší, ale trpí duchovní prázdnotou, protože zapomněly na Boha, nebo se mu hodně vzdálily. Na civilizační krizi je třeba odpovědět civilizací lásky, založenou na všeobecných hodnotách míru, solidarity, spravedlnosti a svobody, které jsou plně dovršeny v Kristu.

53.  Pokud jde o horizont náboženského povědomí, bude rok 1999 velkou příležitostí - i ve světle událostí posledních desetiletí - k zahájení dialogu mezi náboženstvími podle jasných dispozic, které 2. vatikánský koncil stanovil v Deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate.

V tomto dialogu sehrají hlavní úlohu židé a muslimové. Kéž by se mohlo uskutečnit společné setkání na místech, významných pro velká monoteistická náboženství, aby se tyto záměry naplnily!

V tomto směru se zvažují možnosti jak připravit jak historická setkání v Betlémě, Jeruzalémě a na Sinaji, místech, která mají velký symbolický význam, aby se více rozvinul dialog se židy a muslimy, tak setkání se zástupci velkých světových náboženství v jiných městech. Vždy ovšem bude třeba mít se na pozoru, aby nevznikla nebezpečná nedorozumění, a bedlivě se vyvarovat nebezpečí, že podlehnou iluzi synkretismu a jakémusi lacinému a klamnému irénismu.

54.  Na tomto rozsáhlém horizontu úkolů vyvstává před očima věřících přesvatá Maria, vyvolená Otcova dcera, jako dokonalý vzor lásky k Bohu i k bližnímu. Jak sama vyznává ve velepísni Magnificat, veliké věci s ní učinil ten, který je mocný a jeho jméno je svaté (srov. Lk 1, 49). Otec si vyvolil Marii k jedinečnému poslání v dějinách spásy: aby byla matkou očekávaného Spasitele. Panna také pohotově a ochotně odpověděla na Boží volání: „Jsem služebnice Páně“ (Lk 1, 38). Její mateřství, které započalo v Nazaretu a vyvrcholilo v Jeruzalémě pod křížem, bude v tomto roce vnímáno jako jemná i naléhavá výzva určená všem Božím synům, aby se navrátili do Otcova domu a naslouchali přitom jejímu mateřskému hlasu: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2, 5).

c) ORGANIZACE OSLAVY

55.  Vlastní oslava velkého jubilea, která proběhne zároveň ve Svaté zemi, v Římě a v místních církvích po celém světě, představuje samostatnou kapitolu. Zvláště v této oslavné fázi je naším cílem velebit Trojici, z níž všechno povstává a k níž všechno směřuje, ve světě a v dějinách. K tomuto tajemství se zaměřují tři roky bezprostřední přípravy: od Krista a skrze Krista, v Duchu svatém, k Otci. V tomto smyslu oslava jubilea zpřítomňuje a zároveň předchází cíl a naplnění života křesťana a církve v trojjediném Bohu.

Kristus je jedinou cestou k Otci. Aby se jasněji osvětlila jeho živá a spásná přítomnost v církvi a ve světě, bude v Římě při příležitosti velkého jubilea uspořádán mezinárodní eucharistický kongres. Rok 2000 bude hluboce eucharistickým rokem: ve svátosti eucharistie se Spasitel, který přijal tělo v lůně Panny Marie před dvaceti stoletími, stále dává lidstvu jako zdroj božského života.

Ekumenický a univerzální rozměr svatého jubilea bude vhodně zdůrazněn všekřesťanským setkáním. Jde o událost velkého významu, a proto je třeba, abychom se vyvarovali nedorozumění či neporozumění, ji správně naplánovat a pečlivě připravit v duchu bratrské spolupráce s křesťany ostatních vyznání a tradic, a s vděčnou otevřeností vůči náboženstvím, jejichž zástupci se budou chtít připojit ke společné radosti všech učedníků Kristových.

Jedno je jisté: všichni jsou zváni, aby podle svých možností přispěli k tomu, aby nebyla přeslechnuta velká výzva roku 2000, s níž je bezesporu spojeno zvláštní dobrodiní Páně pro církev a celé lidstvo.


ČÁST V.

„Ježíš Kristus je stejný... navěky" (Žid 13, 8)

56.  Církev trvá dva tisíce let. Jako hořčičné zrnko v evangeliu i ona dorůstá a stává se velkým stromem, jenž je schopen svými haluzemi pokrýt celé lidstvo (srov. Mt 13, 31-32). Když 2. vatikánský koncil uvažuje o těch, kdo patří do církve a náleží k Božímu lidu, prohlašuje ve věroučné konstituci o církvi: „K této katolické jednotě Božího lidu... jsou povoláni všichni lidé. Různým způsobem k ní patří anebo jsou k ní zaměřeni jak věřící katolíci, tak ostatní věřící v Krista, tak konečně všichni lidé bez výjimky, kteří jsou Boží milostí povoláni ke spáse.“[35]Pavel VI. v encyklice Ecclesiam suam objasňuje, když mluví o různých okruzích spásonosného dialogu, že do Božího plánu jsou zahrnuti všichni lidé.[36]

Ve světle této úvahy chápeme lépe evangelijní podobenství o kvasu (srov. Mt 13, 33): Kristus jako Boží kvas proniká stále hlouběji do přítomného života lidí a šíří dílo spásy, které naplnil ve velikonočním tajemství. Ve své spásonosné svrchovanosti objímá také celou minulost lidského rodu, počínaje Adamem.[37] Jemu patří budoucnost: „Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky“ (Žid 13, 8). Církev ostatně „se snaží o jedno: pod vedením Ducha utěšitele pokračovat v díle Krista, jenž přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě, aby spasil, ne soudil, aby sloužil, ne aby si nechal sloužit.“[38]

57.  Proto se od apoštolských dob ustavičně uskutečňuje poslání církve v celé lidské rodině. První evangelizace zasáhla především středomořské oblasti. Během prvního tisíciletí rozšířily misie z Říma a Konstantinopole křesťanství po celém evropském kontinentu. V téže době zamířily do srdce Asie, a až do Indie a Číny. Konec 15. století přinesl spolu s objevením Ameriky počátek evangelizace tohoto velkého světadílu, na severu i na jihu. Ve stejné době, kdy subsaharské pobřeží Afriky přijímalo světlo Kristovo, svatý František Xaverský, patron misií, doplul až do Japonska. Na přelomu 18. a 19. století zanesl laik, Ondřej Kim, křesťanství do Koreje; v téže době dorazila evangelijní zvěst na indočínský poloostrov, stejně jako do Austrálie a na tichomořské ostrovy.

V 19. století se mohutně rozvíjela misionářská činnost mezi africkými národy. Všechna tato díla přinesla plody, které přetrvávají podnes. Hodnotí je 2. vatikánský koncil v Dekretu o misijní činnosti církve Ad gentes. Po koncilu se otázkou misií zabývala encyklika Redemptoris missio, která postihuje problémy misií ve druhé polovině tohoto století. Církev zůstává i do budoucna misionářskou, protože misijní charakter je součástí její podstaty. Po pádu velkých evropských křesťanství nepřátelských ideologií, nejprve nacismu a pak komunismu, je zcela nezbytné, aby se mužům a ženám Evropy znovu zprostředkovala osvobozující zvěst evangelia.[39] Kromě toho, jak praví encyklika Redemptoris missio, se ve světě opakuje situace athénského Areopágu, kde mluvil svatý Pavel.[40] „Areopágů“ je dnes mnoho a mají různou podobu, protože pole současné civilizace a kultury, politiky i ekonomie, jsou velmi široká. Čím více se Západ odděluje od svých křesťanských kořenů, tím více se stává misijním územím ve formě nejrůznějších „areopágů“.

58.  Budoucnost světa a budoucnost církve patří mladé generaci, té, která se narodila v tomto a dospěje v příštím století, prvním století nového tisíciletí. Kristus očekává mladé, tak jako čekal mladíka, který se ho zeptal: „Co dobrého mám dělat, abych dosáhl věčného života?“ (Mt 19, 16) O úžasné Kristově odpovědi jsem se zmínil v nedávné encyklice Veritatis splendor a předtím v Listu mládeži celého světa z roku 1985. Mladí lidé jakéhokoli postavení a v kterékoli části světa kladou Kristu neustále otázky: setkávají se s ním a hledají ho, aby se ho znovu ptali. Půjdou-li cestou, kterou jim ukazuje, budou se moci radovat, že přispěli k tomu, aby byl Kristus přítomen v příštím století a dál až do skonání věků. „Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky.“

59.  Na závěr je vhodné znovu zmínit slova pastorální konstituce Gaudium et spes: „Církev věří, že Kristus, jenž pro všechny zemřel a vstal z mrtvých, dává člověku skrze svého Ducha světlo a sílu, aby mohl odpovědět na své nejvyšší povolání; věří, že lidem nebylo dáno pod nebem jiné jméno, v němž by došli spásy. Věří též, že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím Pánu a Učiteli. Kromě toho církev tvrdí, že za všemi změnami je mnoho věcí, které se nemění a které mají svůj poslední základ v Kristu, jenž je stejný včera, dnes i navěky. Proto ve světle Krista, který je obraz neviditelného Boha a zrozený dříve než kdokoli z tvorů, chce tento koncil mluvit ke všem lidem s úmyslem objasnit tajemství člověka a účastnit se řešení hlavních otázek naší doby.“[41]

Zatímco vyzývám věřící, aby si vytrvalou modlitbou vyprošovali od Boha světlo a pomoc pro přípravu a oslavu nadcházejícího jubilea, vybízím i ctihodné bratry v biskupském úřadu a církevní společenství jim svěřená, aby otevřeli svá srdce radám Ducha. Nebude se ho nedostávat srdcím, která se mu při přípravě veliké jubilejní události s obnovenou vírou a šlechetnou účastí dají k dispozici.

Svěřuji toto úsilí celé církve nebeské přímluvkyni Marii, Matce Páně. Matka krásného milování bude křesťanům kráčejícím vstříc velkému jubileu třetího tisíciletí hvězdou, jež povede jejich kroky neomylně k Pánu. Ať pokorná nazaretská dívka, která před dvěma tisíci léty dala světu vtělené Slovo, vede lidi nového tisíciletí k tomu, jenž je „pravé světlo, které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1, 9).

S těmito pocity uděluji všem i každému zvlášť své apoštolské požehnání.

 

 

Dáno v Římě u sv. Petra

dne 10. listopadu 1994,

v sedmnáctém roce mého pontifikátu.

Jan Pavel II.


OBSAH

Část I. „Ježíš Kristus je stejný včera i dnes...“ (Žid 13, 8)  5

Část II. Jubilejní rok 2000           9

Část III. Přípravy velkého jubilejního roku         13

Část IV. Bezprostřední příprava                 18

a) První fáze  18

b) Druhá fáze23

V prvním roce: Ježíš Kristus23

Ve druhém roce: Duch svatý           24

Ve třetím roce: Bůh Otec    26

c) Organizace oslavy              28

Část V. „Ježíš Kristus je stejný... navěky" (Žid 13, 8)       29

Obsah     31

 


TERTIO MILLENNIO ADVENIETNE

 

Apoštolský list Jana Pavla II.

O PŘÍPRAVĚ NA JUBILEJNÍ ROK 2000

z 10. listopadu 1994

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z latinského originálu přeložila I. Zachová

Návrh obálky a grafická úprava Josef Karhan

Vydal Zvon, české katolické nakladatelství a vydavatelství,

spol. s r. o., Praha 1, Spálená 8

v roce 1995 jako svou 117. publikaci

Odpovědná redaktorka Ivana Albrechtová

Technický redaktor Zdeněk Stejskal

Sazba CADIS PRAHA

Vytiskl Redakčně vydavatelský odbor

Policejní akademie ČR

2,30 AA

Náklad 5000 výtisků

1. vydání

Doporučená cena výtisku 30 Kč



[1] Srov. Sv. Bernard, In laudibus Virginis Matris, Homilia IV, 8, Opera Omnia, Edit. Cisterc. 4 (1966), 53.

[2] 2. vat. koncil, Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, čl. 22.

[3] Tamtéž.

[4] Srov. Ant. Iud. 20, 200 a zároveň známé místo, které je kontroverzní 18, 63-64.

[5] Annales 15, 44, 3.

[6] Vita Claudii 25, 4.

[7] ListyX, 96.

[8] Srov. 2. vat. koncil, Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei verbum,čl. 15.

[9] Enc. Redemptor hominis, 4. 4. 1979, 1: AAS 71 (1979), 258.

[10] Srov. enc. Dominum et vivificantem, 18. 5. 1986, 49nn: AAS 78 (1986), 868nn.

[11] Srov. apošt. list Euntes in mundum, 25. 1. 1988: AAS 80 (1988), 935-956.

[12] Srov. enc. Centesimus annus, 1. 5. 1991, 12: AAS 83 (1991), 807-809.

[13] Srov. 2. vat. koncil, Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, čl. 47-52.

[14]2. vat. koncil, Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, čl. 1.

[15] Srov. apošt. adhortace Reconciliatio et paenitentia, 2. 12. 1984: AAS 77 (1985), 185-275.

[16] 2. vat. koncil, Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, čl. 8.

[17] 2. vat. koncil, Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, čl. 3.

[18] Srov. tamtéž., čl. 1.

[19] 2. vat. koncil, Deklarace o náboženské svobodě Dignitatis humanae, čl. 1.

[20] 2. vat. koncil, Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, čl. 19.

[21] Tertulián, Apol., 50, 13: CCL 1, 171.

[22] Srov. AAS 56 (1964), 906.

[23] Srov. 2. vat. koncil, Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate, čl. 2.

[24] 2. vat. koncil, Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei verbum, čl. 25.

[25] Srov. tamtéž., čl. 2.

[26] Katechismus katolické církve, čl. 1271.

[27] Apošt. konst. Fidei depositum, 11. 10. 1992: AAS 86 (1994), 116.

[28] 2. vat. koncil, Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, čl. 62.

[29] Tamtéž., čl. 65.

[30] Enc. Dominum et vivificantem, 18. 5. 1986, 50: AAS 78 (1986), 869-870.

[31] Tamtéž., 51: 871.

[32] Srov. 2. vat. koncil, Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, čl. 7.

[33] Srov. tamtéž., čl. 37.

[34] 2. vat. koncil, Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, čl. 22.

[35] 2. vat. koncil, Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, čl. 13.

[36] Srov. Pavel VI., enc. Ecclesiam suam, 6. 8. 1964, III: AAS 56 (1964), 650-657.

[37] Srov. 2. vat. koncil, Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, čl. 2.

[38] 2. vat. koncil, Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, čl. 3.

[39] Srov. Declaratio Specialis Coetus Europae Synodi Episcoporum, n. 3.

[40] Srov. enc. Redemptoris missio, 7. 12. 1990, 37: AAS 83 (1991), 284-286.

[41] 2. vat. koncil, Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, čl. 10.