Homosexualitatis problema

 

List Kongregace pro nauku víry biskupům o pastoraci homosexuálních osob

1. O otázce homosexuality a morálního posuzování homosexuálních úkonů se stále více diskutuje veřejně, dokonce i v katolickém prostředí. V této diskusi se často uvádějí argumenty a vyjadřují postoje, které nejsou v souladu s naukou katolické církve a které vyvolávají oprávněné znepokojení u těch, kdo působí v pastorační službě. Také naše kongregace pokládala problém za tak závažný a rozšířený, že je jím vysvětlen i tento list o pastoraci homosexuálních osob, adresovaný všem biskupům katolické církve.

2. Nelze si samozřejmě dělat nárok na pojednání tak složité otázky vyčerpávajícím způsobem: spíše zaměříme svou pozornost na specifický rámec katolického morálního hlediska. Tomu se dostává podpory rovněž v bezpečných výsledcích humanitních věd, které ovšem mají vlastní předmět a metodu, těšící se legitimní autonomii.

Postoj katolické morálky se zakládá na lidském rozumu osvíceném vírou a vědomě vedeném úmyslem konat vůli Boha, našeho Pána. A tak církev přihlíží k vědeckým objevům a současně je s to překročit jejich obzor v jistotě, že její úplnější vidění respektuje komplexní povahu lidské osoby, která ve svém duchovním a tělesném rozměru stvořena Bohem a skrze milost má příslib věčného života.

Jedině v tomto rámci je tedy možné pochopit, v jakém smyslu je jev homosexuality se svými různými rozměry a ohlasem ve společnosti a církevním životě předmětem zvláštní pastorační péče církve. Od jejích služebníků se tedy vyžaduje pozorné studium, konkrétní angažovanost a poctivá, teologicky vyvážená reflexe.

3. Kongregace pro nauku víry pojednala o tomto problému výslovně již ve svém "Prohlášení o některých otázkách sexuální morálky" z 29. prosince 1975. V tomto prohlášení byla zdůrazněna povinnost se snažit pochopit homosexuální sklon a bylo upozorněno na to, že při homosexuálních úkonech by měla být vina posuzována uvážlivě. Kongregace přitom vzala v úvahu obecně uplatňované rozlišení mezi homosexuálním stavem či sklonem a homosexuálními úkony. Ty byly popsány jako úkony zbavené své podstatné a nedispenzovatelné finality, úkony "vnitřně nezřízené", které jako takové proto nelze v žádném případě schvalovat (srov. č. 8, § 4).

Mezitím v diskusi, jež následovala po zveřejnění tohoto prohlášení, dal homosexuální stav podnět k přehnaně blahovolným interpretacím, z nichž některé šly až tak daleko, že ho kvalifikovaly jako indiferentní nebo dokonce dobrý. Je naopak třeba upřesnit, že zvláštní sklon homosexuální osoby, ačkoli není sám o sobě hříchem, přesto tvoří více nebo méně silnou tendenci k jednání z morálního hlediska vnitřně špatnému. To je důvod, proč musí být i sklon pokládán za objektivně nezřízený.

Také ti, kdo se nacházejí v tomto stavu, by se měli stát předmětem zvláštní pastorační péče, aby nebyli náchylní věřit, že uskutečnění tohoto sklonu v homosexuálních vztazích je volbou mravně přijatelnou.

(Nauka Písma)

4. Jeden ze základních rozměrů autentické pastorace záleží v tom, že se zjistí příčiny, které vedly ke zmatku ohledně nauky církve. Mezi těmito příčinami je třeba uvést především nový výklad Písma svatého, podle něhož prý Bible nemá k homosexualitě co říci nebo že ji určitým způsobem i mlčky schvaluje či konečně že mravní předpisy, které nabízí, jsou prý tak kulturně a dějinně podmíněny, že už je nelze aplikovat na současný život. Takové názory, těžce bludné a scestné, vyžadují zvláštní obezřetnost.

5. Je pravdou, že biblická literatura je poplatná různým obdobím, kdy byla napsána v kontextu dobových způsobů myšlení a vyjadřování (srov. DV 12). Je jisté, že dnešní církev hlásá evangelium světu velmi odlišnému od světa starověkého. Právě tak svět, v němž byl sestaven Nový zákon, se značně změnil, ve srovnání se situací, v níž byla napsána nebo sestavena svatá Písma židovského národa.

V každém případě je třeba připomenout, že i u této značné rozdílnosti, je v rámci Písem nicméně zřetelná shoda ohledně homosexuálního jednání. Proto se učení církve v tomto bodě neopírá jen o izolované věty, z nichž lze vyvodit diskutabilní teologické argumenty, nýbrž o pevný základ trvalého svědectví Bible. Dnešní společenství věřících se v plynulé návaznosti na židovská a křesťanská společenství i nadále živí Písmem, které v nich bylo napsáno, a Duchem pravdy, jehož slovem Bible je. Právě tak podstatný je požadavek uznat, že posvátné texty nejsou skutečně pochopeny, pokud se interpretují způsobem, který je v rozporu s živou tradicí církve. Správný výklad Písma musí být v účinném souladu s touto tradicí.

Druhý vatikánský koncil se k tomu vyjadřuje takto: "Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší" (DV 10). Ve světle těchto tvrzení krátce načrtneme nauku Bible o tomto tématu.

6. Teologie stvoření zachycená v knize Genesis poskytuje základní hledisko k přiměřenému pochopení problémů vyvolaných homosexualitou. Bůh ve své nekonečné moudrosti a všemocné lásce volá k existenci naprosto veškerou skutečnost jako odlesk své dobroty. Tvoří člověka ke svému obrazu a podobě jako muže a ženu. Lidské bytosti jsou tedy Boží stvoření, povolaná v komplementárnosti pohlaví odrážet vnitřní jednotu Stvořitele. Tento úkol plní zvláštním způsobem, když s ním spolupracují při předávání života vzájemným obdarováním jako manželé.

Třetí kapitola Geneze ukazuje, jak byla tato pravda o lidské osobě jako Božím obrazu zatemněna dědičným hříchem. Nevyhnutelně následovala ztráta vědomí, že svazek, který uzavřeli lidé s Bohem a mezi sebou, má povahu spojenectví. Lidské tělo si sice ještě uchovává svůj "snubní význam", ale ten je od té doby zatemněn hříchem. A tak zkaženost způsobená hříchem pokračuje v příběhu sodomských mužů (srov. Gen 19,1-11); nemůže být pochyb o mravním soudu, který je tu o homosexuálních vztazích vyjádřen. V knize Leviticus 18,22 a 20,13, když autor popsal nezbytné podmínky přináležitosti k vyvolenému lidu, vyloučil z Božího lidu ty, kdo se chovají homosexuálně.

Na základě tohoto teokratického zákonodárství rozvíjí sv. Pavel eschatologickou perspektivu, v níž znovu předkládá tutéž nauku, zahrnující mezi ty, kdo do Božího království nevstoupí, zejména toho, kdo si počíná jako homosexuál (srov. 1 Kor 6,9). V jiné části svých listů, když se ještě opírá o mravní tradice svých předchůdců, ale zařazuje se do nového kontextu konfrontace křesťanství s pohanskou společností své doby, bere sv. Pavel homosexuální chování jako příklad slepoty, do níž lidstvo upadlo. Těžká deviace modlářství, která nenahradila původní soulad mezi Stvořitelem a jeho tvory, přivodila všechny druhy výstřednosti v mravní oblasti. Sv. Pavel vidí právě v homosexuálních vztazích nejjasnější příklad tohoto nesouladu (srov. Řím 1,18-32). Konečně v plné návaznosti na biblickou nauku jsou v seznamu těch, kteří jednají v rozporu se zdravou naukou, uvedeni mezi hříšníky ti, kdo páchají homosexuální úkony (srov. 1 Tim 1,10).

(V církvi dnes)

7. Církev poslušna Pána, jenž ji založil a jenž jí poskytl dar svátostného života, slaví ve svátosti manželství Boží záměr milujícího a obdarovávajícího svazku života mezi mužem a ženou. Jen v manželském svazku může existovat mravně správné užívání sexuálních schopností. Proto když člověk užívá svých možností homosexuálně, jedná nemorálně.

Volit sexuální aktivitu s osobou téhož pohlaví znamená zrušit bohatý symbol a význam - nemluvě o cílech - zaměření sexuality podle Stvořitelova úmyslu. Homosexuální počínání nevyjadřuje komplementárnost svazku schopného předávat život a je tedy v rozporu s posláním bytí prožívaného ve formě sebedarování, v němž vidí evangelium přímo podstatu křesťanského života. To neznamená, že homosexuální osoby nejsou často šlechetné a schopné darovat se, jestliže však udržují homosexuální styk, pěstují v sobě nezřízený sexuální sklon, charakterizovaný zásadně zalíbením v sobě.

Jako u každé mravní nezřízenosti brání homosexuální počínání osobní realizaci a uspokojení, protože je v rozporu se stvořitelskou Boží moudrostí. Tím, že církev odmítá mylné názory o homosexualitě, neomezuje, nýbrž spíše hájí svobodu a důstojnost člověka, chápaného realistickým a autentickým způsobem.

8. Nauka církve je tedy dnes v organické souvislosti se záměrem Písma svatého a se stálou tradicí. I když se dnešní svět mnoha směrech silně změnil, je si křesťanské společenství vědomo hlubokého a trvalého pouta, které ho pojí s předešlými generacemi, "poznačenými znamením víry".

Zatímco dnes stále větší počet lidí, dokonce i v církvi, na ni vykonává velmi silný tlak, aby ji přiměli přijmout homosexuální stav, jako kdyby nebyl nezřízený, a legitimovat homosexuální počínání. Ti, kdo ve společenství věřících vykonávají takový nátlak, jsou často úzce spojeni s těmi, kdo vyvíjejí aktivitu mimo něj. Ovšem tyto vnější skupiny jsou motivovány viděním protikladným k pravdě o lidské osobě, jak nám byla zjevena v tajemství Krista. Vyjadřují, i když ne zcela vědomě, materialistickou ideologii, která popírá transcendentní povahu lidské osoby i přirozené poslání člověka.

Služebníci církve mají dbát, aby homosexuální osoby, svěřené jejich péči, nebyly uvedeny v omyl těmito názory tak hluboce se příčícími učení církve. Riziko je rozhodně velké a je hodně těch, kdo se snaží vyvolávat zmatek ohledně postoje církve a tohoto zmatku využívat k vlastním cílům.

9. V samotné církvi se zformoval proud tvořený nátlakovými skupinami různě nazvanými a početnými, který se snaží vystupovat jako představitel všech homosexuálních osob, jež jsou katolíky. Ve skutečnosti jsou jeho přívrženci z větší části lidé, kteří ignorují nauku církve a usilují ji tak nebo onak podrývat. Snaží se pod záštitou katolicismu spojit homosexuální osoby, které nemají vůbec úmysl zbavit se svého homosexuálního chování. Jednou z používaných taktik je protestním tónem tvrdit, že veškeré kritiky nebo výhrady vůči homosexuálním lidem, jejich počínání a způsobu života jsou čistě a jednoduše formou nespravedlivé diskriminace.

V některých národech jsme dokonce svědky opravdového pokusu manipulovat církví k získání podpory, často dobře míněné, od jejich pastýřů ve prospěch změny norem občanského zákonodárství. A to tak, aby bylo uvedeno v soulad s pojetími těchto nátlakových skupin, podle nichž je homosexualita věc naprosto neškodná, ne-li zcela dobrá. I když praxe homosexuality představuje vážnou hrozbu pro život a dobro velkého množství lidí, protagonisté tohoto proudu se nezříkají svého působení a odmítají vzít do úvahy velikost rizika, jež s sebou nese.

Církev se nemůže znepokojovat vším tím, a tak v této věci pevně zastává svoje jasné stanovisko, které nelze měnit pod tlakem občanského zákonodárství nebo dočasné módy. Upřímně proto pociťuje starost o všechny ty, kdo se necítí být zastoupeni hnutími ve prospěch homosexuality, stejně jako o ty, kdo by mohli být pokoušeni uvěřit jejich klamné propagandě. Je si vědoma, že názor, podle něhož by homosexualita byla rovnocenná se sexuálním projevem manželské lásky nebo jako tato láska přijatelná, má přímý vliv na to, jak společnost chápe povahu a práva rodiny, a vážně je ohrožuje.

(Úcta k důstojnosti lidí)

10.     Je třeba silně litovat, že homosexuální lidé byli a stále ještě jsou předmětem urážek a násilností. Podobné reakce, když se někde objeví, zaslouží odsouzení církevních pastýřů. Jsou projevem nedostatku úcty k druhým, který porušuje základní zásady, na kterých spočívá spravedlivé občanské soužití. Vlastní důstojnost každé osoby musí být vždy respektována slovy, skutky i zákonodárstvím.

Zdravá reakce proti nespravedlnostem páchaným na homosexuálních lidech však naprosto nemůže vést k tvrzení, že homosexuální sklon je nezřízený. Uznávají-li se taková tvrzení a tedy připouští homosexuální chování jako dobré, nebo stanoví-li se občanským zákonem ochrana chování, na něž si nikdo nemůže činit jakékoli právo, neměla by se církev ani společnost jako celek divit, že získávají půdu rovněž jiné názory a scestné praktiky a že se množí iracionální a násilné reakce.

11.     Tvrdí se, že v určitých případech homosexuální sklon není výsledkem uvážené volby a že homosexuální člověk nemá volbu, že je prostě k homosexuálnímu chování nucen. Proto z toho plyne, tvrdí se, že když není opravdu svobodný, není prý ani jeho jednání v tom případě vadné.

V této věci je nutno odkázat na tradiční moudrost církevní morálky, která varuje před každým zevšeobecněním při posuzování jednotlivých případů. Skutečně je možné, že se v tom nebo onom případě v minulosti vyskytly a ještě vyskytují takové okolnosti, které zmenšují nebo dokonce ruší vinu některého člověka; jiné okolnosti ji naopak mohou zvětšit. Rozhodně je třeba se vyhnout neospravedlnitelné a škodlivé domněnce, že homosexuální chování homosexuálních lidí je vždy a absolutné nutkavé, a proto také bez odpovědnosti. Ve skutečnosti je třeba přiznat i lidem s homosexuálními sklony základní svobodu, která charakterizuje lidskou bytost a která jí dává zvláštní důstojnost. Pro tuto svobodu, stejně jako při každém odmítání zla, se jejich lidské úsilí, osvícené a podpořené Boží milostí, dokáže vyhnout homosexuální aktivitě.

12.     A co má dělat homosexuální člověk, který chce následovat Pána? Zásadně jsou tito lidé povoláni uskutečňovat Boží vůli ve svém životě tím, že s obětí kříže Krista Pána spojí utrpení a nesnáze, které sami mohou zakoušet vlivem svého sklonu. Pro věřícího je kříž plodnou obětí, poněvadž z této smrti vzniká život a vykoupení. Může-li člověk dokonce předvídat výsměch, jehož objektem bude u některých lidí podobné pozvání nést kříž a tím způsobem chápat utrpení křesťana, je vhodné si připomenout, že je to cesta spásy pro všechny, kdo následují Krista.

Ve skutečnosti v tom není nic jiného než nauka apoštola sv. Pavla, když na adresu Galaťanů říká, že je to Duch, kdo působí v životě věřícího "lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání" a o něco dál připojuje: "Ti, kdo náležejí ke Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony" (Gal 5,22-24).

Nicméně je snadné pochopit tuto výzvu špatně tím, že ji člověk pokládá jen za neužitečné úsilí odříkat si. Kříž je zřeknutí se sebe, avšak v přimknutí se k vůli samotného Boha, který dává ze smrti vzejít životu a ty, kdo do něho vloží svou důvěru, uschopňuje konat ctnostné skutky místo neřestných.

Abychom mohli slavit velikonoční tajemství v pravdě, je nutné je vetkat do osnovy každodenního života. Odmítat oběť vlastní vůle kvůli poslušnosti vůli Páně znamená ve skutečnosti postavit si překážku spásy. Právě tak jako je kříž v srdci projevem vykupitelské Boží lásky k nám v Ježíši Kristu, způsob, jakým se homosexuální muži a ženy připodobňují oběti Páně sebeodříkáním, bude pro ně zdrojem darování sebe, jež je zachrání od způsobu života trvale hrozícího je zničit.

Jako každý křesťan jsou i homosexuálové povoláni žít v čistotě. Jestliže se natrvalo přimknou k pochopení podstaty osobní výzvy Boží jim dané, budou s to věrněji přistupovat ke svátosti smíření a přijímat milost Pána, která se jim v ní šlechetně nabízí, aby se mohli tím, že jej následují, plněji obrátit.

(Odpovědnost pastýřů)

13.     Na druhé straně je zřejmé, že jasné a účinné předání nauky církve všem věřícím a do společnosti v jejím celku do velké míry závisí na správném poučování a na věrnosti těch, kdo konají pastýřskou službu. Biskupové mají zvlášť těžkou odpovědnost bdít nad tím, aby jejich spolupracovníci ve službě, především kněží, byli přesně informováni a osobně dobře disponováni předávat všem nauku církve v její celistvosti.

Zvláštní péče a dobrá vůle projevovaná mnoha kněžími a řeholníky v pastorační službě vůči homosexuálním osobám jsou hodny obdivu a Kongregace doufá, že se neumenší. Tito horliví pastýři musejí být přesvědčeni, že věrně plní vůli Páně, když povzbuzují homosexuální osoby, aby vedly čistý život a když jim připomínají nesrovnatelnou důstojnost, kterou dal Bůh i jim.

14.     Po těchto úvahách chce Kongregace požádat biskupy, aby byli zvlášť bdělí vůči programům, které by se snažily vyvíjet nátlak na církev ke změně její nauky, i kdyby slovy předstíraly, že to nedělají. Pozorné prozkoumání veřejných prohlášení v nich obsažených a činností, které podporují, odhalí strojenou dvojakost, jíž chtějí zmást pastýře i věřící. Uvedou např. nauku učitelského úřadu, ale pouze jako by byla jen jedním z volitelných pramenů při formování svědomí jednotlivce. Neuznávají zvláštní charakter jeho autority. Některé skupiny používají dokonce slova "katolický", aby označily buďto svou organizaci, nebo ty, na něž se zamýšlejí obrátit, přitom však nehájí a nepodporují nauku učitelského úřadu, nýbrž ji naopak napadají, někdy i otevřeně. Jejich členové mohou předstírat, že chtějí sladit svůj život s Ježíšovým učením; ve skutečnosti však opouštějí nauku jeho církve. Takové vzájemně si odporující jednání rozhodně nemůže mít podporu biskupů.

15.     Kongregace tedy povzbuzuje biskupy, aby ve své diecézi podporovali pastoraci homosexuálních osob, která je plně v souladu s naukou církve. Žádný autentický pastorační program nemůže zahrnovat organizace, v nich se sdružují homosexuální lidé, aniž by byl jasně vysloven nemorální charakter homosexuální aktivity. Pravý pastorační přístup bude počítat s nutností, aby se homosexuální osoby vyhýbaly blízkým příležitostem ke hříchu.

Je třeba podporovat programy, které dovolují vyhnout se těmto nebezpečím. Je však vhodné dát na vědomí, že vzdálit se nauce církve nebo mlčet o ní není, když se někdo chce ujmout takové pastorace, ani známkou pravého smyslu pro odpovědnost, ani pastorační služby. Jen to, co je pravdivé, může být nakonec pastorační. Nepočítat s tímto postojem církve znamená odepřít homosexuálním mužům a ženám ochotnou službu, kterou potřebují a zasluhují.

Pravý pastorační program pomůže homosexuálním osobám na všech úrovních jejich duchovního života svátostmi, zvláště častým a upřímným přistupováním ke svátosti smíření, modlitbou, svědectvím, radami a individuálním vedením. Tímto způsobem celé křesťanské společenství dospěje k poznání, že je povoláno pomáhat těmto svým bratřím a sestrám, aniž by je klamalo nebo kolem nich vytvářelo prázdno.

16.     Z takového rozlišeného přístupu lze vyvodit hodně výhod, z nichž ne nejmenší je vědomí, že homosexuální člověk, jako ostatně každá lidská bytost, má hlubokou potřebu, aby se mu pomáhalo současně na různých úrovních.

Lidská osoba, stvořená k obrazu a podobě Boží, nemůže najít svůj přiměřený obraz v omezení se na pouhou sexuální orientaci. Každá bytost žijící na této zemi má své problémy a osobní nesnáze, ale rovněž vlastní příležitosti k růstu, zdroje, talenty a dary. Pastorací lidské osoby nabízí církev rámec, jehož potřeba se dnes silně pociťuje, když právě ona odmítá dívat se na ni jako na "heterosexuální" nebo "homosexuální" a zdůrazňuje, že každá lidská bytost má tutéž základní totožnost jako tvor a z milosti je Božím dítětem a dědicem věčného života.

17.     Tím, že Kongregace předkládá tato objasnění a pastorační orientace, chce pomoci biskupům v jejich touze integrálně předávat všem věřícím nauku Páně o této významné otázce.

Ve světle toho, co bylo uvedeno, jsou místní ordináři vyzýváni, aby v mezích své pravomoci posoudili nezbytnost zvláštních zásahů. Mimoto, budou-li to pokládat za užitečné, mohou vyvolat další akci v koordinaci s národními biskupskými konferencemi.

Biskupům bude zvláště ležet na srdci, aby prostředky, které mají k dispozici, podporovali rozvoj specializovaných forem pastorace homosexuálních osob, což může zahrnovat také přínos psychologických, sociologických a lékařských věd, při zachování plné věrnosti katolické nauce.

Biskupové neopomenou především požadovat spolupráci všech katolických teologů, kteří tím, že budou učit, čemu učí církev, a prohloubí svoje úvahy o pravém významu lidské sexuality a křesťanského manželství v Božím plánu, jakož i ctnosti, které zahrnuje, budou tak s to nabídnout v této specifické oblasti pomoc pastorační činnosti.

Se zvláštní pozorností budou muset biskupové vybírat služebníky pověřené tímto delikátním úkolem tak, aby ti, věrni učitelskému úřadu a s vysokým stupněm duchovní  a duševní zralosti, mohli být homosexuálním osobám skutečnou oporou, když budou sledovat především jejich celkové dobro. Služebníci odmítnou ty teologické názory, které jsou v rozporu s naukou církve, a proto nemohou sloužit jako směrnice v pastorační oblasti.

Mimoto bude vhodné podpořit náležité programy katecheze, založené na pravdě o lidské sexualitě v jejím vztahu k rodinnému životu, jak o ní učí církev. Takové programy skýtají jedinečný rámec, v němž lze mimo jiné pojednávat o otázce homosexuality.

Tato katecheze může rovněž pomoci rodinám, v nichž se nacházejí homosexuální osoby, vyrovnat se s problémem, který se jich tak hluboko dotýká.

Bude třeba odříci veškerou podporu těm organizacím, které se snaží podkopávat nauku církve, které mají v této otázce dvojaký postoj nebo které ji naprosto zanedbávají. Poskytovat takovou podporu nebo i jen působit podobným dojmem, může být začátkem těžkých nedorozumění. Zvláštní pozornost by měla být věnována organizaci náboženských služeb a používání církevních místností, včetně učeben na školách a v katolických institucích. Někdo možná usoudí, že povolit užití majetku církve je pouhé gesto spravedlnosti a lásky, ve skutečnosti to však v tomto případě znamená jednat v rozporu s cíli, pro něž byly tyto instituce založeny, a to může být zdrojem omylu a pohoršení.

Při posuzování případných návrhů zákona je nutno především podporovat angažovanost ve prospěch obrany a podpory rodinného života.

18.     "Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými" (Jan 8,32), řekl Pán Ježíš. Písmo nás pobízí k vyznávání pravdy v lásce (srov. Ef 4,15). Bůh, který je současně pravda a láska, volá církev, aby se dala do služby každého muže, ženy a dítěte s pastorační starostlivostí našeho milosrdného Pána. V tomto duchu Kongregace pro nauku víry posílá tento list vám, biskupům církve, s nadějí, že vám pomůže při pastoraci osob, jejichž utrpení může být omylem jen stíženo a pravdou zmírněno.

Nejvyšší velekněz, Jan Pavel II., při audienci poskytnuté níže podepsanému prefektovi schválil tento list, o němž bylo rozhodnuto na řádném zasedání Kongregace, a přikázal ho zveřejnit.

V Římě, v sídle Kongregace pro nauku víry, dne 1. října 1986.

Alberto Bovone tit. arcib. Cézareje numidijské

Josef kardinál Ratzinger prefekt